ECLI:CZ:US:2012:4.US.2504.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2504/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti P. C., zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Nco 82/2011 ze dne 25. května 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené usnesení vrchního soudu a domáhá se jeho zrušení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 114/2009, který si Ústavní soud připojil, bylo napadené usnesení vydáno v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 114/2009, zahájeném k žalobě Ing. L. M. a Ing. I. K. na stanovení povinnosti žalovanému stěžovateli upustit od zveřejňování jmen žalobců na webových stránkách s titulem, který obsahuje zkratku STB, a bylo jím nadřízeným soudem rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem dne 16. 2. 2011 tak, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Jaroslava Lobotková, danou věc rozhodující u soudu I. stupně, a další ve výroku napadeného rozhodnutí jmenovaní soudci (kteří pro rozhodování věci přicházejí v úvahu) nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování uvedené věci. V odůvodnění napadeného rozhodnutí nadřízený vrchní soud, jak uvedl, neshledal žádný důvod pochybovat o tvrzení jmenovaných soudců, že k věci, účastníkům či jejich zástupcům žádný vztah nemají a nejsou jim známy ani žádné okolnosti, které by je vylučovaly z projednání a rozhodnutí ve věci. Pokud jde o námitku podajtosti ohledně postupu v řízení JUDr. Jaroslavy Lobotkové z důvodu jejího členství v KSČ v období před listopadem 1989, tuto vrchní soud považoval za nedůvodnou s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 4 Nd 322/2010 s tím, že členství v politické straně nelze samo o sobě považovat za důvod k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v částech vztahujících se k předmětnému řízení opakuje důvody vznesené námitky podjatosti s důrazem na předmět daného řízení, jak je shora uveden, jakož i na fakt, že byl politickým vězněm, je odpůrcem komunismu, signatářem Charty 77 a vydavatelem Seznamů StB. Porušení shora označených základních práv spatřuje v podstatě v tom, že "o námitce podjatosti, jejímž důvodem byla politická a hodnotová orientace stěžované soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Jaroslavy Lobotkové, která byla nepřátelská vůči stěžovateli (jak vyplývalo z členství stěžované soudkyně v KSČ), rozhodovaly tři soudkyně Vrchního soudu v Praze, které stejně jako JUDr. Jaroslava Lobotková jsou podle informací stěžovatele bývalými členkami KSČ". V napadeném rozhodnutí se soudkyně vrchního soudu s tímto faktem nijak nevyrovnaly, stejně jako s tím, že stěžovatel namítal podjatost soudkyně Lobotkové ve vztahu ke své osobě jako politickému vězni, jakož i k předmětu sporu, přitom napadené usnesení jen obecně hovoří o tom, že žádný právní předpis nevylučuje soudce - bývalé komunisty z řízení a v uvedeném spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tvrdí také netransparentnost přidělení věci a to jak soudkyni Lobotkové u Městského soudu v Praze, tak i v případě přidělení věci u Vrchního soudu v Praze. V důvodech ústavní stížnosti se stěžovatel také dovolává judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1302/10, I. ÚS 517/2010, Pl. ÚS 11/04, IV. ÚS 525/02 I. ÚS 722/05), z níž cituje a dovozuje z ní podjatost soudců - bývalých členů KSČ rozhodovat jeho věc. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzovaném případě Ústavní soud i při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře, jíž se stěžovatel dovolává, neshledal. Stěžovatel svou námitku podjatosti soudkyně projednávající jeho věc u Městského soudu v Praze, stejně jako podjatost soudkyň vrchního soudu, opírá, s důrazem na předmět daného řízení a charakteristiku své osoby jako bývalého politického vězně, v zásadě obecně o fakt bývalého členství v KSČ rozhodujících soudců, přičemž však žádnou konkrétní relevantní skutečnost nasvědčující jejich podjatosti neoznačil. I když Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení výslovně nereagoval na poukaz stěžovatele na předmět sporu v souvislosti s osobou stěžovatele, své rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti jmenované soudkyně městského soudu zdůvodnil a rozhodl o ní způsobem odpovídajícím judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 468/2010, 4 Nd 99/2009, 4 Nd 322/2010) i judikatuře Ústavního soudu. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu v dalších věcech stěžovatele sp. zn. III. ÚS 3268/10, III. ÚS 860/11, I. ÚS 1448/11. Třeba dodat, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá podjatost soudkyň vrchního soudu, které rozhodovaly napadeným usnesením o stěžovatelově námitce podjatosti soudkyně městského soudu, rovněž v tomto případě námitku podjatosti opírá toliko obecně o jejich bývalé členství v KSČ a neuvádí žádné konkrétní skutečnosti ve smyslu nastíněném již v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3268/10, jež by měly nasvědčovat podjatosti těchto soudkyň vrchního soudu. Ústavní soud tak tuto část ústavní stížnosti za opodstatněnou nepovažuje.
Ve vztahu k části ústavní stížnosti tvrdící porušení práva na zákonného soudce z důvodu netransparentnosti přidělování věci stěžovatele u obecných soudů třeba uvést, že tuto okolnost - netransparentnost rozvrhu práce Městského soudu v Praze - stěžovatel v námitce podjatosti jmenované soudkyně městského soudu výslovně neuplatnil, resp. ji nijak nespecifikoval a ústavní stížnost tak v této části nemůže být přípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Obsahově ji sice uplatnil ve svém návrhu na delegaci jeho věci ke Krajskému soudu v Praze (č. l. 72 připojeného spisu), o tomto návrhu však dosud soudem rozhodnuto nebylo, a proto se k této otázce v tomto řízení Ústavní soud ani vyjádřit nemůže. K námitce netransparentnosti přidělení věci u Vrchního soudu v Praze bylo zjištěno z rozvrhu práce jmenovaného soudu, účinného v době předložení věci tomuto soudu, tj. pro rok 2011, který si Ústavní soud vyžádal a který je přístupný na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti, že složení senátu 11 Cmo předpokládané rozvrhem práce je totožné se složením senátu, který o námitce podjatosti JUDr. Lobotkové napadeným usnesením rozhodoval. Dále je z něj patrno, že ke dni 14. 4. 2011, kdy věc u tohoto soudu napadla, platilo podle rozvrhu práce pro úsek civilního řízení jednotné pravidlo, že věci rozhodování o vyloučení soudců (rejstřík Nco) jsou přidělovány postupně v pořadí nápadu, bez ohledu na věcnou agendu jednotlivých senátů, všem předsedům senátů a soudcům (s výjimkou senátů 7 Cmo, 14 Cmo a 15 Cmo). Uvedené pravidlo, při tímto rozvrhem práce zjistitelné číselné posloupnosti jednotlivých senátů s uvedením jmen jejich jednotlivých členů (i stanovením zástupců), považuje Ústavní soud za dostatečně určité a předvídatelné a takto také následně zkontrolovatelné. Manipulaci se spisem, kterou stěžovatel v části své ústavní stížnosti naznačuje (č. l. 8), vylučuje pak fakt ze spisu plynoucí, že soudu příchozí podání jsou kromě vyznačení data označována i údajem přesného času jejich příchodu (nehledě k tomu, že apriori předpokládat nepoctivost pracovníků podatelny nelze).
Za stavu, kdy zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny i ve smyslu judikatury Ústavního soudu je soudce určený procesními předpisy podle předem stanovených, tedy zjistitelných a ověřitelných pravidel, nelze v daném případě přisvědčit námitce stěžovatele, že by napadeným usnesením vydaným v jeho záhlaví jmenovanými soudkyněmi bylo právo na zákonného soudce porušeno.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jako neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu