ECLI:CZ:US:2012:4.US.252.12.1
sp. zn. IV. ÚS 252/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Karlovo nám. 24, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 2692/2010-547 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 39 Co 229/2008-499, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. ledna 2012, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 větě první a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo, aby bylo chráněno jeho jméno a dobrá pověst podle čl. 10 Listiny, právo, podle kterého má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 Listiny a právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 89/97 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 26. května 1997 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody způsobené rozhodnutím orgánu státu ve výši 4 890 243,- Kč s příslušenstvím a žalobu v průběhu řízení rozšířil na částku 6 419 088,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 39 Co 229/2008-499, který je napaden ústavní stížností, městský soud jako soud odvolací změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 15. ledna 2008 č. j. 17 C 89/97-469 ve výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba ohledně nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 6 419 088,- Kč s 19 % úroky z prodlení od 12. září 1996 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání zamítl rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 2692/2010-547, který byl rovněž napaden ústavní stížností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že předmětem sporu byl nárok stěžovatele na náhradu ušlého zisku za dobu od jeho propuštění z vazby do zastavení jeho trestního stíhání. Stěžovatel byl dne 14. srpna 1991 zadržen, vzat do vazby a bylo proti němu vzneseno obvinění z podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního řádu. Z vazby byl propuštěn dne 11. října 1991 a trestní stíhání bylo zastaveno usnesením ze dne 30. prosince 1994. Ve věci bylo obvodním soudem nejprve pravomocně rozhodnuto mezitímním a částečným rozsudkem obvodního soudu ze dne 18. května 2001 č. j. 17 C 89-97-114, kterým soud rozhodl ve výroku II. o tom, že žaloba je v požadovaných nárocích co do základu po právu. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 15. ledna 2008 č. j. 17 C 89/97-469 žalobě vyhověl a žalované uložil zaplatit stěžovateli částku 6 419 088,- Kč s 19 % úroky z prodlení od 12. září 1996 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 511 955,- Kč. Toto rozhodnutí považuje stěžovatel za správné a naopak rozhodnutí napadená ústavní stížností jsou dle názoru stěžovatele nepřiměřeně formalistická, neboť nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že: "...závěr o výši ušlého zisku se musí zakládat na konkrétních prokázaných skutečnostech o zmařených obchodních příležitostech". Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. III. ÚS 124/03.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vedou k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Dovolací soud se v dané věci ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, "...že předpoklad vzniku majetkové újmy (stejně tak jako příčinné souvislosti) nebyl naplněn a odpovědnost státu za (toliko tvrzenou) majetkovou újmu v podobě ušlého zisku zde dána není". V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů pak Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 124/03 Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. V uvedeném nálezu totiž Ústavní soud nezjistil důvod pro to, aby u škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem bylo, a to z hlediska předpokladů pro její náhradu, rozlišováno, zda tato byla způsobena státem úmyslně či nikoliv. Tato otázka však nebyla v posuzované věci vůbec řešena.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu