ECLI:CZ:US:2012:4.US.2543.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2543/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky EUTECH akciová společnost, se sídlem ve Šternberku, Nádražní 1, zastoupené JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, směřující proti výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 254/2007-1302 ze dne 28. dubna 2011, měnícího výroky III., IV., V. a VI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Cm 160/1999-900 ze dne 16. března 2007, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 10 Cm 160/1999-932 ze dne 9. května 2007 a č. j. 10 Cm 160/1999-959 ze dne 13. června 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaného nákladového rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 Cm 160/1999 Ústavní soud zjistil, že Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 10 Cm 160/99-189 ze dne 27. října 2000 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 4.895.881,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl návrh na přiznání smluvní pokuty ve výši 3.435.883,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), ve výroku III. řízení zčásti zastavil a ve výrocích IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky usnesením č. j. 5 Cmo 120/2001-414 ze dne 29. května 2003 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I. o zaplacení částky 4.895.881,- Kč s příslušenstvím a V. a VI. o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Výroky II., III. a IV. odvoláním napadeny nebyly.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem č. j. 10 Cm 160/99-648 ze dne 11. května 2005 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 4.423.552,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zastavil řízení ohledně částky 50.000,- Kč a příslušenství z důvodu zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu, výrokem III. zamítl žalobu co do částky 422.329,- Kč a příslušenství, výrokem IV. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 365. 870,- Kč a výrokem V. uložil oběma procesním stranám povinnost zaplatit České republice specifikované částky na nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 5 Cmo 225/2005-715 ze dne 20. října 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části směřující proti výroku III. ohledně částky 422.329,- Kč s uvedeným příslušenstvím a ve zbývající napadené části směřující do výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu co do částky 4.423.552,- Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku žalobu zamítl a výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrokem III. o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, výrokem IV. o náhradě nákladů placených státem a výrokem V. o nákladech odvolacího řízení).
Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 32 Odo 362/2006-774 ze dne 23. srpna 2006 rozsudek odvolacího soudu č. j. 5 Cmo 225/2005-715 ze dne 20. října 2005 a rozsudek soudu prvního stupně č. j. 10 Cm 160/99-648 ze dne 11. května 2005, mimo jeho výroku II. o zastavení řízení, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem č. j. 10 Cm 160/1999-900 ze dne 16. března 2007, ve znění usnesení č. j. 10 Cm 160/1999-932 ze dne 9. května 2007 a usnesení č. j. 10 Cm 160/1999-959 ze dne 13. června. 2007 ve výroku I. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 4.845.881,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 4.885.881,- Kč od 14. prosince 1999 do 9. února 2000, z částky 4.875.881,- Kč od 10. února 2000 do 22. března 2000, z částky 4.865.881,- Kč od 23. března 2000 do 5. dubna 2000, z částky 4.855.881,- Kč od 6. dubna 2000 do 26. dubna 2000 a z částky 4.845.881,- Kč od 27. dubna 2000 do zaplacení, ve výroku II. zamítl žalobu ohledně částky 10.000,- Kč a dále ohledně 19% úroku z prodlení ročně z částky 4.925.881,- Kč od 27. srpna 1996 do 19. ledna 1999, z částky 4.905.881,- Kč za den 20. ledna 1999, z částky 4.885.881 Kč od 21. ledna 1999 do 13. prosince 1999, z částky 10.000,- Kč od 27. dubna 2000 do zaplacení a dále ohledně dalšího 9% úroku z prodlení z částky 4.885.881,- Kč od 14. prosince 1999 do 9. února 2000, z částky 4.875.881,- Kč od 10. února 2000 do 22. března 2000, z částky 4.865.881,- Kč od 23. března 2000 do 5. dubna 2000, z částky 4.855.881,- Kč od 6. dubna 2000 do 26. dubna 2000 a z částky 4.845.881,- Kč od 27. dubna 2000 do zaplacení, ve výroku III. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 54.542,- Kč, ve výroku IV. stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 763.631,- Kč a ve výrocích V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.
Odvolací soud rozsudkem č. j. 5 Cmo 254/2007-1009 ze dne 25. 10. 2007 rozsudek soudu prvního stupně č. j. 10 Cm 160/1999-900 ze dne 16. března 2007, ve znění usnesení č. j. 10 Cm 160/1999-932 ze dne 9. května 2007 a usnesení č. j. 10 Cm 160/1999-959 ze dne 13. června 2007, v napadené části výroku I. a v části výroku II., kromě zamítnutí žaloby o částku 10.000,- Kč a dále ohledně 19% úroku z prodlení ročně z částky 4.925.881,- Kč od 27. srpna 1996 do 31. října 1996, potvrdil. Dále ve výroku II. změnil odvolací soud výroky III. až VI. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 6.255,20 Kč. Ve výroku III. odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Odo 2004/2008-1117 ze dne 1. září 2008 dovolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Ústavní soud (k ústavní stížnosti vedlejšího účastníka) nálezem sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. srpna 2010 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci čj. 5 Cmo 254/2007-1009 ze dne 25. října 2007 ve výrocích II. a III. zrušil a v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu čj. 32 Cdo 2004/2008-1117 ze dne 1. září 2008 a proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci čj. 5 Cmo 254/2007-1009 ze dne 25. 10. 2007, ústavní stížnost odmítl.
Vrchní soud v Olomouci následně usnesením č. j. 5 Cmo 254/2007-1302 ze dne 28.4. 2011 rozhodl, že ve zbývající napadené části, tj. ve výrocích III., IV., V. a VI. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Cm 160/1999-900 ze dne 16. března 2007, ve znění usnesení č. j. 10 Cm 160/1999-932 ze dne 9. května 2007 a usnesení č. j. 10 Cm 160/1999-959 ze dne 13. června 2007, mění tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 177.806,- Kč a stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 853.425,- Kč, oba účastníci řízení jsou povinni zaplatit České republice náklady řízení státu za část řízení do vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Cm 160/1999-189 ze dne 27. října 2000, a to vedlejší účastník částku 585,- Kč a stěžovatelka částku 995,40 Kč, a stěžovatelka je povinna zaplatit České republice náklady řízení státu za část řízení po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Cm 160/1999-189 ze dne 27. října 2000 ve výši 4.704,80 Kč.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se v záhlaví uvedeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten podle stěžovatelky chybně posoudil otázku nákladů řízení stěžovatelky a rozhodl v rozporu s ust. §142 a §146 odst. 2 občanského soudního řádu a výše uvedeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. srpna 2010.
Vrchní soud v Olomouci se podle stěžovatelky neřídil plně právním názorem vysloveným Ústavním soudem, když stanovil odměnu advokáta stěžovatelky dle rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č.j. 10 Cm 160/99-189 ze dne 27. října 2000 v rozporu s výše citovaným nálezem Ústavního soudu.
Odvolací soud podle stěžovatelky sice konstatoval plný úspěch stěžovatelky ohledně smluvní pokuty s příslušenstvím, avšak zcela opomněl při stanovení výše odměny advokáta, že žalovaný byl pokud se jedná o tento pravomocný rozsudek, kromě odvolacím soudem přiznané smluvní pokuty s příslušenstvím ve výši 4.242.561,- Kč, také úspěšný co do zamítavého výroku o zaplacení 19% úroku z prodlení z částky 4.925 881,- Kč za dobu od 1. ledna 1997 do 10. března 1998 (výrok II. druhá věta shora citovaného rozsudku), což představuje celkem částku 1.112.741,70 Kč a dále co do zastavení řízení o zaplacení částky 30.000,- Kč a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 81.050,- Kč a dále o zaplacení smluvní pokuty ve výší 0,05 % denně z částky 4.925.881,- Kč od 26. srpna 1996 do 31. prosince 1996 a od 28. října 2000 do zaplacení s 18% úrokem z prodlení z částky 4 925 881,- Kč za dobu před 1. lednem 1997 (viz výrok č. III. citovaného rozsudku), což představuje celkem částku 426.306,30 Kč, když do této částky není zahrnut 18% úrok z prodlení z částky 4.925. 881,- Kč za dobu před 1. lednem 1997, a to pro jeho neurčitost.
Pro stanovení nákladů řízení ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu měl odvolací soud při stanovení výše odměny advokáta stěžovatelky vycházet v případě zamítnutí žaloby (výrok II.) jak ze smluvní pokuty s příslušenstvím, tak i ze zamítnutého 19% úroku z prodlení a dále pak v případě zastavení řízení (výrok III.) dle ust. §146 odst. 2 věta první občanského soudního řádu z toho, že toto zastavení řízení zavinil samotný vedlejší účastník. Stěžovatelka tak podle jejího tvrzení byla ke dni rozhodnutí úspěšná co se týká rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Cm 160/99-189 ze dne 27.října 2000 co do celkové částky 5.781.609,- Kč (tj. 4.242.561,- Kč + 426.306,30 Kč + 1.112.741,70 Kč) a z této částky měl soud vycházet při stanovení výše odměny advokáta.
Stejně tak měl podle stěžovatelky odvolací soud ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu rozhodovat o náhradě nákladů podle úspěchu účastníků v každém řízení zvlášť a posoudit každou věc, tj. každý nárok, samostatně, když úspěch či neúspěch procesních stran nelze posuzovat ve vztahu k řízení jako celku. Tímto se odvolací soud plně neřídil, když ve svém rozhodnutí vzal dál v úvahu pouze úspěch strany vedlejšího účastníka bez toho, že by vzal v úvahu zastavení řízení za řízení před soudem, které bylo skončeno vyhlášením rozsudku č. j. 10 Cm 160/1999-900 ze dne 16. března 2007. Stěžovatelka byla pokud se jedná o tento pravomocný rozsudek úspěšná co do zamítavého výroku o zaplacení částky 10 000,- Kč a 19% úroku z prodlení ročně z částky 4.925.881,- Kč od 27. srpna 1996 do 19. ledna 1999, z částky 4.905.881,- Kč za den 20. ledna 1999, z částky 4.885.881,- Kč od 21. ledna 1999 do 31. prosince 1999, z částky 10.000,- Kč od 27. dubna 2000 do zaplacení, a dále ohledně dalšího 9% úroku z prodlení ročně z částky 4.885.881,- Kč od 14. prosince 1995 do 9. února 2000, z částky 4.875.881,- Kč od 10. února 2000 do 22. března 2000, z částky 4.865.881,- Kč od 23. března 2000 do 5. dubna 2000, z částky 4.855.881,- Kč od 6. dubna 2000 do 26. dubna 2000 a z částky 4.845.881,- Kč od 27. dubna 2000 do zaplacení, což představuje celkem částku 6.267.285,- Kč.
Stěžovatelka tak byla podle jejího tvrzení ke dni rozhodnutí úspěšná pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Cm 160/1999-900 ze dne 16. března 2007 co do celkové částky 6.267.285,- Kč a z této částky měl podle stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci vycházet při stanovení výše odměny advokáta.
Stěžovatelka uvádí, že její úspěch včetně dospělého zamítnutí příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku tedy představoval celkovou částku 12 048 894,- Kč (tj. 5.781. 609,- Kč + 6.267.285,- Kč a z této částky, a nikoliv z částky 4.242.561,- Kč, měl také odvolací soud podle stěžovatelky při stanovení celkové výše odměny advokáta stěžovatelky vycházet.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení.
Za Vrchní soud v Olomouci zaslala vyjádření předsedkyně senátu 5 Cmo JUDr. Alena Ježíková. Uvedla, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Z obsahu odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí podle vyjádření vyplývá, že se odvolací soud řídil právním názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. srpna 2000, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 254/2007-1009 ze dne 5. října 2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2004/2008-1117 ze dne 1. září 2008. Z tohoto důvodu rozhodl Vrchní soud v Olomouci o náhradě nákladů řízení zvlášť, pokud se týká části řízení, jehož předmětem byla dlužná částka 4.925.881,- Kč s příslušenstvím a zvlášť pokud se týká smluvní pokuty ve výši 3.435.883,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud podle vyjádření při stanovení předmětu řízení v části týkající se smluvní pokuty a jejího příslušenství, ze kterého stanovil odměnu zástupce stěžovatelky, přihlédl i k tomu, že rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě č. j. 200 Cm 160/99-189 ze dne 27. října 2000, kterým byla žaloba, pokud se týká přiznání smluvní pokuty ve výši 3.435.883,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, bylo, pokud se týká smluvní pokuty 81.050,- Kč a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05% denně z částky 4.925.881,- Kč od 26. srpna 1996 do 31. prosince 1996 a od 28. října 2000 do zaplacení s 18% úrokem z prodlení, řízení zastaveno a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. prosince 2000.
Vrchní soud v Olomouci zdůraznil, že tímto pravomocným rozhodnutím bylo rozhodnuto o části žaloby týkající se zaplacení smluvní pokuty s příslušenstvím. Z tohoto důvodu ke dni rozhodnutí právní moci tohoto rozsudku stanovil výši předmětu této části řízení a stanovil odměnu advokáta z částky 7.359.121,- Kč. Vrchní soud v Olomouci proto postupoval jak v souladu s výše citovaným nálezem Ústavního soudu, tak i s ust. §142 odst. 1 a §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu stanovisko vyslovené stěžovatelem v odstavci II. ústavní stížnosti považuje Vrchní soud v Olomouci za nesprávné, které nemá oporu v obsahu odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci považuje námitku stěžovatelky spočívající v tom, že se soud neřídil nálezem Ústavního soudu rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle úspěchu účastníků v každém řízení zvlášť a posoudit každou věc, to je každý nárok samostatně, když úspěch či neúspěch procesních stran nelze posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, za nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem ve shora označeném nálezu Ústavního soudu. Tímto procesním postupem neporušil Ústavou zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu, ani její právo na spravedlivý proces.
Vrchní soud v Olomouci má podle vyjádření za to, že podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v její snaze domoci se přezkumu stanovené výše nákladů řízení a je projevem skutečnosti, že nedokázala respektovat pro ni nepříznivé výsledky sporu, který opakovaně prošel všemi stádii řízení před obecnými soudy.
Vrchní soud v Olomouci z výše uvedených důvodů navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vyjádření Vrchního soudu v Olomouci bylo poskytnuto na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Stěžovatelka Ústavnímu soudu repliku nezaslala a k vyjádření Vrchního soudu v Olomouci pouze uvedla, že na obsahu ústavní stížnosti trvá beze změny.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též vedlejšímu účastníkovi řízení Ing. L. M. Ten však Ústavnímu soudu vyjádření nezaslal.
IV.
Ústavní soud po přezkoumání v záhlaví citovaného rozhodnutí z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, nebo je projevem libovůle soudu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud však v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva, však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí též dostatečným způsobem odůvodnil. Ústavní soud toto jeho rozhodnutí považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost na něj pouze odkazuje.
Stran námitky stěžovatelky, že Vrchní soud v Olomouci se neřídil nálezem Ústavního soud sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. srpna 2010, Ústavní soud konstatuje že podle citovaného nálezu byl v souzené věci předmět řízení tvořen jednak nárokem na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3.435.883,- Kč a jednak jistinou ve výši 4.855.881,- Kč, v obou případech s příslušenstvím a Ústavní soud zaujal stanovisko, že se jednalo o dva předměty řízení, na které je třeba při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nahlížet samostatně, a o nákladech řízení tak je třeba rozhodnout zvlášť u nároku na zaplacení smluvní pokutu s příslušenstvím a zvlášť u nároku na zaplacení jistiny s příslušenstvím. To Vrchní soud v Olomouci podle zjištění Ústavního soudu učinil a citovaný nález ústavního soudu respektoval.
Ústavní soud uzavírá, že žádný důvod pro zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí neshledal, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu