ECLI:CZ:US:2012:4.US.2638.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2638/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci navrhovatelky FOCUS - METAL, s. r. o., Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, právně zastoupené advokátem Mgr. René Gemmelou, K. Sliwky 126/18, Karviná - Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 26 Cm 48/2011 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2011 sp. zn. 1 Cmo 97/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 9. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadenými usneseními bylo přerušeno řízení stěžovatele proti Moravskoslezskému kraji o zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, a to až do pravomocného skončení trestního řízení rozhodce Mgr. M. M. a dalších osob vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 3/2010. Dle náhledu stěžovatelky nebyl v daném případě dán jakýkoli důvod pro přerušení řízení. Obecné soudy měly splněno vše pro meritorní rozhodnutí ve věci, všechny skutkové a právní otázky byly vyřešeny a obecným soudům nic nebránilo věc rozhodnout. Stěžovatel má za to, že je v rozporu s jeho legitimním očekáváním a s právem na spravedlivý proces, aby na jedné straně bylo rozhodnuto, že má splatnou pohledávku a je zde platné ručení Moravskoslezského kraje a na druhé straně aby mu bylo svévolným postupem obecných soudů, spočívajícím v přerušení řízení bez splnění zákonných předpokladů, bráněno ve vymožení jeho pohledávky vůči ručiteli a k poskytnutí soudní ochrany. Za situace, kdy je dána splatná pohledávka a platné ručení nic nebrání obecným soudům meritorně rozhodnout a zavázat Moravskoslezský kraj ke splnění ručitelského závazku. Pokud v budoucnu dojde k jakékoliv změně stran skutkového nebo právního stavu, na základě něhož by Moravskoslezský kraj mohl požadovat zpět vyplacení plnění z titulu ručení, bude na Moravskoslezském kraji, aby k tomu učinil příslušné kroky.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná - jak ostatně ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval - že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243).
Podstata předmětné ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě o přerušení řízení, tedy v odlišném právním názoru stěžovatelky, jakým způsobem měl obecný soud v řízení postupovat. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup krajského soudu, který je v dané fázi řízení nejlépe informován o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jeho řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě má zvolit. Za podstatnou je zde třeba považovat především tu skutečnost, že obecné soudy svůj postup odůvodnily, byť způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení procesněprávních předpisů, které by mělo za následek stěžovatelkou namítaného porušení práva na spravedlivý proces.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu