ECLI:CZ:US:2012:4.US.2650.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2650/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Š. M., zastoupeného Mgr. Michalem Voglem, advokátem, AK se sídlem v Liberci 2, Sokolovské nám. 312/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 čj. 11 Tdo 1253/2010-26, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 22. 4. 2010 čj. 55 To 23/2010-140 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2009 čj. 1 T 141/2006-126 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 6. 9. 2011 se Š. M. (dále též "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Liberci (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 1 T 141/2006.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu vyplývají následující skutečnosti.
Dne 13. 11. 2009 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců; dále rozhodl o náhradě škody.
Dne 22. 4. 2010 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu usnesením zamítl.
Dne 8. 2. 2011 Nejvyšší soud dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu odmítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavními zákony zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V části III. stěžovatel uvedl, že nebylo vyhověno jeho opakované žádosti o provedení rekonstrukce daného skutku a bylo zcela opomenuto ohledání místa, kde policie měřila délku lana, na kterém byl pes upoután, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran; nebyl akceptován ani návrh na výslech svědka J. W. Poukázal na nález ze dne 4. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 617/2000 a vyjádřil přesvědčení, že řízení v jeho věci trpělo podstatnou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí. Ve svědeckých výpovědích existovaly rozpory a nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatel tvrdil, že řízení v jeho trestní věci nebylo spravedlivé, neboť některé z jím navrhovaných důkazů soudy neprovedly a řízení před nalézacím i odvolacím soudem vykazovalo vady.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení, v jehož rámci jsou předloženy; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Ústavní soud je toho názoru, že není jeho prvotním úkolem posuzovat výhrady stěžovatele adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přesto však konstatuje, že rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 11. 2009 dostatečně podrobně uvádí důvody, na nichž byl založen.
V odvolání ze dne 8. 12. 2009 stěžovatel nalézacímu soudu vytkl pouze způsob, jakým hodnotil v řízení provedené důkazy; při veřejném zasedání dne 22. 4. 2010 (č. l. 136 vyžádaného spisu) pak navrhl, aby nad rámec provedeného dokazování byl proveden výslech svědka M. V. Tímto návrhem se odvolací soud zabýval a jeho nevyhovění dostatečně odůvodnil na str. 4 usnesení ze dne 22. 4. 2010.
Ústavní soud závěrem připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona, resp. trestního řádu, obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je především zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele z vyžádaného spisu nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakoval to, s čím se obecné soudy (včetně soudu dovolacího) relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Maje tato rozhodnutí za ústavněprávně bezchybná, může na jejich odůvodnění odkázat.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu