ECLI:CZ:US:2012:4.US.2655.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2655/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. B., právně zastoupeného JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Prostějov, Dukelská brána 4, směřující proti usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. března 2012, č.j. 1 PP 22/2012-80, a Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2012, č.j. 7 To 131/2012-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud Brno - venkov citovaným usnesením zamítnul dle §88 odstavce 1 trestního zákoníku a contrario žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 55/2009. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí soudu prvého stupně je nepřezkoumatelné a v rozporu se zákonem. V rozhodnutí není odkaz na usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 7 To 325/2010-1559, kterým byl rozsudek částečně zrušen, není uvedena rovněž výměra trestu odnětí svobody, která byla stěžovateli uložena, ani kdy započal výkon trestu. Okresní soud učinil rozhodnutí podle §88 odstavce 1 trestního zákoníku a contrario, ačkoliv by měl rozhodovat dle §333 odstavce 1 trestního řádu. Rovněž důkazní stránka byla v rozporu se zákonem (§2 odstavce 5 a 6 trestního řádu). Soud obdržel nedatované sdělení věznice, podle kterého byl stěžovatel přeřazen do I. prostupové skupiny a byla mu udělena kázeňská odměna. Není však jasné, k jakému datu se toto hodnocení vztahuje, přičemž k objasnění nedošlo ani v řízení před soudem a soud rovněž nekonstatoval, že stěžovateli byla udělena druhá kázeňská odměna. Rovněž formulace v hodnocení "začíná prokazovat polepšení" neukazuje odkdy, ani zda v době veřejného zasedání již "neprokázal" polepšení. Soud rovněž nezohlednil, že stěžovatel byl odsouzen i k ochranné léčbě a k dovršení nápravy dojde teprve po jejím úplném absolvování.
Proti rozhodnutí soudu prvého stupně podal stěžovatel stížnost ihned po vyhlášení usnesení, kterou měl odůvodnit po obdržení písemného vyhotovení (dne 14. března 2012). Soud prvého stupně, aniž vyčkal písemného odůvodnění, postoupil věc krajskému soudu, který bez zjišťování, zda bude stěžovatel stížnost odůvodňovat, v neveřejném zasedání stížnost odmítl. Tak rozhodl odvolací soud dříve, než mu byla doručena žádost o prodloužení lhůty k podrobnému odůvodnění. Tím byl stěžovatel zkrácen v právu na obhajobu. Odvolací soud si nevyžádal žádná vyjádření od věznice, přičemž nepřiměřeně krátkou dobou od vydání napadeného rozhodnutí do rozhodnutí stížnostního soudu zkrátil stěžovatele v právu na spravedlivý proces. Podle stěžovatele měla být věc odvolacímu soudu postoupena nejdříve dne 26. března 2012, věc však byla předložena krajskému soudu již dne 22. března 2012. Rovněž Krajský soud v Brně postupoval neadekvátně rychle a v rozporu se zákonným postupem rozhodl již do týdne od doručení postoupeného spisu. V usnesení odvolacího soudu je konstatována jedna kázeňská odměna, ačkoliv v té době měl stěžovatel tyto odměny již tři. Soud tedy neměl všechny objektivní informace v době rozhodování. Pokud v době rozhodování soudu prvého stupně měl stěžovatel jednu kázeňskou odměnu a slyšená svědkyně s ohledem na to konstatovala, že ještě není dovršena náprava stěžovatele, mohla být v době rozhodování krajského soudu věc hodnocena jinak, pokud by ovšem soud zjistil veškeré okolnosti o stěžovateli a o věci. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 1 Pp 22/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
V ústavní stížnosti napadená rozhodnutí se týkala řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. K němu byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 6 T 55/2009 (ve vyžádaném spisu založen na č.l. 42 a násl.). Jím byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužívání (§187 odstavec 1 trestního zákoníku) a přečinů zneužití dítěte k výrobě pornografie a přečinu svádění k pohlavnímu styku (§193 odstavec 1 a §202 odstavce 1 a 2 písmeno d) trestního zákoníku), a odsouzen úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků do věznice s ostrahou, a dále byla stěžovateli uložena zabezpečovací detence psychiatricko-sexuologická. K odvolání stěžovatele byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2010, č.j. 7 To 325/2010-1559 (č.l. 57), z napadeného rozsudku zrušen výrok o uložené zabezpečovací detenci a věc byla v této části vrácena zpět nalézacímu soudu. V ostatním zůstal rozsudek nezměněn a nabyl právní moci. Usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 6 T 55/2009 (č.l. 68), nově rozhodl o uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě. Ani usnesením Krajského soudu v Brně ani následným usnesením Městského soudu v Brně nebyl nijak dotčen výrok o trestu odnětí svobody, jehož se týkalo řízení v právě projednávané věci.
Ve vyžádaném spise je na č.l. 36 založeno hodnocení stěžovatele vězeňskou službou ze dne 26. ledna 2012, vypracované k žádosti o podmíněné propuštění. Z něj je patrné, že stěžovatel byl do věznice přeložen dne 22. července 2010 a že od ledna 2012 zahájil intenzivní formu spolupráce se specialisty (skupinové terapie a sociálně psychologický výcvik), čímž začíná prokazovat polepšení. S tímto hodnocením byl stěžovatel seznámen.
Výrok usnesení musí být určitý, jasný a nevzbuzující pochybnosti o vůli rozhodujícího orgánu a musí uvést konkrétní hmotně právní i procesně právní ustanovení, jichž bylo užito. V projednávaném případě soud hodnotil podmínky podmíněného propuštění, přičemž výrazem a contrario jasně vysvětlil, že jejich naplnění neshledal. Soud v daném řízení (opakovaně uvedl, že rozhodoval o podmíněném propuštění) proto ani nemohl postupovat jinak, než dle §331 a následujících trestního řádu. Napadený výrok okresního soudu tak splňuje předpoklady kladené na odůvodnění usnesení.
Po vynesení usnesení stěžovatel ihned podal stížnost. Po doručení písemného vyhotovení byla soudu prvého stupně doručena stížnost s odůvodněním. Samo odůvodnění bylo sice stručné a obsahovalo sdělení, že s ohledem na výkon trestu nebylo možno věc se stěžovatelem blíže konzultovat a podrobněji odůvodnit, "proto bude podrobnější odůvodnění stížnosti zasláno v termínu nejpozději do 27. března 2012". Dne 29. března 2012 byla Krajskému soudu v Brně doručena žádost obhájce stěžovatele, datovaná 27. března 2012, o další prodloužení termínu pro podrobné odůvodnění stížnosti do 6. dubna 2012. Ačkoliv tato žádost byla doručena několik hodin před zahájením nařízeného neveřejného zasedání, rozhodujícímu senátu nebyl před zahájením zasedání její obsah znám, což krajský soud uvedl i v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného usnesení. V souladu s ustanovením §147 odstavcem 1 trestního řádu přezkoumal nadřízený orgán všechny zákonné stížnostní důvody dané v ustanovení §145 odstavci 1 trestního řádu. Zohlednění nových skutečností (§145 odstavec 2 trestního řádu), na které stěžovatel poukazoval v ústavní stížnosti, nebylo krajskému soudu v době jeho rozhodování předloženo.
Rozhodnutí krajského soudu lze sice považovat za nečekaně rychlé, rozhodnuto bylo 15 dní po doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení soudu prvého stupně, s ohledem na lhůty dané v trestním řádu ani s ohledem na "rozsah" odůvodnění napadeného rozhodnutí Okresního soudu Brno - venkov, nelze rozhodnutí Krajského soudu v Brně považovat za nezákonně rychlé a zkracující stěžovatele nepřiměřeně v jeho právech. Trestní řád stanoví relativně krátké lhůty právě s ohledem na ochranu zájmů účastníků řízení a s ohledem na potřebu nastolit právní jistotu. Stěžovatel si byl vědom lhůt, a nic mu nebránilo sdělit podstatné změny (další kázeňská odměna) obhájci bezprostředně poté, co písemné vyhotovení rozhodnutí sám obdržel.
Ustanovení §88 trestního zákoníku upravuje okolnosti, za nichž soud může odsouzeného podmíněně propustit, přičemž splnění zde uvedených podmínek neznamená automaticky nárok na podmíněné propuštění. Je na soudu, aby zvážil veškeré okolnosti případu, než rozhodne. V projednávaném případě byla k tíži stěžovatele posouzena jako rozhodující jeho opakovaná trestná činnost, za níž byl odsouzen.
Čl. 36 odstavec 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Užití procesních nástrojů, jež jsou obviněnému poskytnuty, je zcela v jeho dispozici. Nesdělení všech, dle jeho názoru rozhodných skutečností včas, jde k tíži disponenta a nikoliv rozhodovacích orgánu. V provedeném řízení tak nedošlo k zásahu do žádného z uvedených práv stěžovatele. Jeho návrhu nebylo vyhověno a stěžovatel tak nadále vykonává trest odnětí svobody. Nespokojenost stěžovatele je pochopitelná, nicméně napadená rozhodnutí nevykazují vady, které jim stěžovatel přisuzuje.
Stěžovatel tedy prezentoval jen svoji nespokojenost, což však není možno považovat za vadu řízení. Soudy věc projednaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmena a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu