ECLI:CZ:US:2012:4.US.2670.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2670/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. M., právně zastoupené Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Sokolovská 161/2170, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. února 2011, č.j. 24 T 76/2010-449, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2011, č.j. 9 To 129/2011-483, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na obhajobu, konkrétně pak právo na veřejné projednání její věci za její přítomnosti s možností vyjádřit se k provedeným důkazům, zakotveným v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na rovnost účastníků řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odstavec 1 a odstavec 2 písmeno b) a c) trestního zákoníku, a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odstavec 1 trestního zákoníku, a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč, s alternativou náhradního trestu odnětí svobody v trvání 1,5 roku. Současně jí byl uložen trest propadnutí věci - 2 specifikované mobilní telefony, 8 SIM karet a 25 zip-lock sáčků. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že podstata zkrácení v jejích právech vyplývá z použití institutu utajeného svědka. Stěžovatelka má za to, že tento institut byl užit bezdůvodně, neboť v řízení nebyly shledány okolnosti, nasvědčující ohrožení svědka či jeho rodiny, a neexistovaly tedy důvody podle §55 odstavce 2 trestního řádu. Soudy v řízení nereflektovaly průběžné ztotožnění svědka stěžovatelkou, která jej od počátku řízení zná a je přesvědčena, že jeho ochrana mohla být zajištěna i jinak, než citelným zásahem do principů spravedlivého procesu. I kdyby se v řízení ukázalo, že se stěžovatelka v osobě svědka mýlí, což vylučuje, postrádá odůvodnění aplikace tohoto institutu, jímž bylo suspendováno právo na obhajobu. Stěžovatelka, ač během řízení několikrát zpochybnila smysl utajení, byla odmítnuta s tím, že mohla svědkovi klást dotazy a vyjadřovat se k odpovědím. Stěžovatelka tak nemohla konfrontovat výpověď se skutečným stavem a ověřit si nejen jeho osobní a hmotné poměry, ale zejména pravdivost tvrzení svědka. Bylo tak zpochybněno tvrzení stěžovatelky o nevěrohodnosti svědka. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 4/94, který se týká právě vztahu mezi právem na veřejné projednání věci a výslechem utajeného svědka.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 76/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že stěžovatelka byla stíhána a souzena pro jednání, k jehož spáchání se z části doznala a z části jej popřela. Doznala se k jednání, které bylo prokázáno přímými a jednoznačnými důkazy (poštovní zásilka drogy manželovi do vězení; zadržení při řízení pod vlivem drog). Další jednání, distribuce drog, které bylo prokázáno svědeckými výpověďmi odběratelů, stěžovatelka nepřiznala a snažila se je zpochybnit. Do této snahy zapadá i znevěrohodnění předložených svědectví, zejména pokud je podala jí neznámá osoba v režimu utajovaného svědka. Stěžovatelka v odvolání i v ústavní stížnosti uvedla, že je jí totožnost svědka známá a nepřípadným užitím tohoto institutu jí měla být upřena možnost svědka znevěrohodnit, tedy právo vyvrátit tvrzení svědka utajeného nesprávným užitím ustanovení §55 odstavce 2 trestního řádu. V řízení byl tento institut užit pro výslech svědků uvedených pod jmény J. D. a V. K. (č.l. 412 až 415).
Stěžovatelkou učiněný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 je nepřípadný. Uvedeným nálezem bylo ustanovení §55 odstavce 2 trestního řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb., zrušeno, a to ke dni 1. března 1995. V nálezu Ústavní soud uvedl: "Lze tudíž konstatovat, že v §55 odst. 2 a §209 trestního řádu obsažené omezení práva na obhajobu nesplňuje podmínky, které nutno vyžadovat při kolizi dvou základních práv pro omezení jednoho z nich, zejména požadavek minimalizace zásahu, a je tudíž v rozporu s čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. ... Z tohoto důvodu Ústavní soud České republiky stanovil den zrušení ustanovení §55 odst. 2 a §209 trestního řádu na 1. březen 1995, a tím zákonodárci poskytl časový prostor k novelizaci trestního řádu a k jeho doplnění o jím zvolený mechanizmus, minimalizující zásah do práva obviněného na obhajobu, a současně tím umožnil, aby trestní proces nezůstal po zrušujícím rozhodnutí Ústavního soudu bez institutu, chránícího svědka.". Ústavní soud tak poskytl zákonodárci možnost úpravy institutu utajeného svědka, protože chápal jeho nezbytnost. Platná právní úprava, byla zakotvena novelou trestního řádu zákonem č. 152/1995 Sb., s účinností od 1. září 1995, a novelizována zákony č. 265/2001 Sb.; č. 413/2005 Sb.; a č. 274/2008 Sb.
V případě stěžovatelky tedy byla aplikována nová právní úprava, která již splňuje požadavek Ústavního soudu na zajištění rovnováhy při kolizi dvou práv. Jak Ústavní soud již dříve k dané problematice uvedl [například nálezy sp. zn. III. ÚS 499/04 (publ. in: N 36/40 SbNU 303), nález sp. zn. III. ÚS 291/03 (publ. in: N 115/41 SbNU 427), aj.], je využití institutu utajeného svědka ve smyslu §55 odstavec 2 trestního řádu přípustné, jsou-li splněny určité základní podmínky, minimalizující zásah takového postupu do práva obžalovaného na řádnou obhajobu a zajišťující, alespoň v základní rovině, kontradiktornost procesu. V usnesení z 19. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 1230/10, Ústavní soud definoval základní podmínky takto:
"Jedná se o splnění tří podmínek pro ústavně konformní užití institutu utajeného svědka. Jedná se o podmínku subsidiarity tohoto institutu (§55 odst. 2 TrŘ). Lze tak postupovat pouze tehdy, jestliže zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké, v souvislosti s podáním svědectví, zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv a ochranu svědka nelze zajistit jinak. Druhá podmínka je zakotvena v §209 odst. 2 TrŘ. Podle tohoto ustanovení je povinností soudu učinit všechny potřebné úkony k ověření věrohodnosti svědka, jenž byl v hlavním líčení vyslechnut podle §55 odst. 2 TrŘ. Tyto úkony musí soud učinit i bez návrhu a nesmí v tom být bráněno ani samotnému obžalovanému (srov. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Krasniki proti České republice). Třetí a poslední podmínkou je, že by závěr soudu o vině obžalovaného neměl být založen zcela nebo v rozhodné míře na výpovědi anonymního svědka.".
Ze samotné podstaty institutu utajeného svědka je patrné, že není možno přesně specifikovat, v čem přesně orgány činné v trestním řízení shledaly okolnosti odůvodňující jeho užití, přičemž posouzení existence reálné "hrozby" pro svědka je plně v jejich pravomoci. V rámci provedeného dokazování soud jasně a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě čeho dospěl k poznatku o věrohodnosti utajovaných svědků, přičemž z napadených rozhodnutí je patrné, že nalézací soud v projednávaném případě nezaložil své závěry o vině stěžovatelky výhradně na existenci jedné či dvou "anonymních" výpovědí, ale na souhrnu prokázaných skutečností, k nimž informace od utajovaných svědků představovaly komplementární doplněk.
Stěžovatelka namítala, že jí bylo použitím institutu utajovaného svědka upřeno právo vyjadřovat se ke všem provedeným důkazům. Utajovaným svědkům však při výslechu kladla dotazy, a vycházejíc z přesvědčení o znalosti prvé identity utajovaného svědka, namítala jeho nevěrohodnost. Jak již výše uvedeno, stěžovatelka popírala důkazy založené výhradně na svědectví. Činila tak ve vztahu ke svědkům, jejichž identitu znala a stejně se snažila postupovat i vůči utajovanému svědkovi.
Stěžovatelka tak neuvedla nic, co by svědčilo o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do zaručených práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu