ECLI:CZ:US:2012:4.US.2679.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2679/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem, AK se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách 778, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 čj. 32 Cdo 2733/2009-324 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009 čj. 29 Co 586/2008-276, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 8. 9. 2011 se M. V. (dále jen "třetí žalovaná " nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 211.614,31 Kč s přísl., v němž byla žalována jako ručitelka podle ustanovení §303 a násl. obch. zákoníku.
Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009 odložil, neboť je matkou dvou nezletilých dětí, které sama vychovává a s ohledem na své majetkové poměry by pro ni byl případný výkon rozhodnutí zcela likvidační.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 8 C 81/2001 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 1. 7. 2008 nalézací soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po první a třetí žalované zaplacení žalované částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.); proti druhému žalovanému bylo řízení zastaveno po zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 27. 9. 2005. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 12. 9. 2000 mezi žalobkyní a první žalovanou nebyla platně uzavřena, a proto je neplatný i závazek třetí žalované uvedený v prohlášení ručitele ze dne 27. 9. 2000.
Dne 4. 2. 2009 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 1. 7. 2009 ve výroku I. změnil tak, že prvá a třetí žalovaná jsou povinny ve stanovené lhůtě zaplatit žalobkyni žalovanou částku s příslušenstvím s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu jejího plnění povinnost plnění druhé žalované (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před nalézacím a odvolacím soudem (výrok II.) a náhradě nákladů řízení státu (výrok III.). Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci nalézacím soudem a dospěl k závěru, že mezi věřitelem a první žalovanou jako dlužnicí byla řádně a platně uzavřena smlouva o úvěru a že v případě třetí žalované (ručitelky) byla její povinnost k zaplacení žalované částky dána z titulu písemného ručitelského prohlášení ze dne 27. 9. 2001 (správně ze dne 27. 9. 2000).
Dne 24. 5. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") o dovolání první a třetí žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 2. 2009, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2009, rozhodl tak, že dovolání první žalované zamítl (výrok I.), dovolání třetí žalované proti výrokům téhož rozsudku, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2009, o nákladech řízení, odmítl (výrok II.), ve zbývajícím rozsahu dovolání třetí žalované zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok IV.). V odůvodnění mj. uvedl, že odvolací soud se podrobně zabýval výkladem právních úkonů učiněných žalobkyní i první žalovanou v souvislosti s uzavřením smlouvy a čerpáním prostředků poskytnutých na základě této smlouvy a jeho závěry považuje dovolací soud za správné; poukázal na rozsudek ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005 (R 36/2008), na který se odvolalo i usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 384/2005.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu byl porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V částech II. a III. ústavní stížnosti stěžovatelka popsala průběh jednání před obecnými soudy a v části IV. tvrdila, že odvolací a dovolací soud - na rozdíl od soudu nalézacího - dospěly k nesprávným právním závěrům ohledně platnosti jejího ručitelského závazku. Zdůraznila, že podkladem pro poskytnutí úvěru první žalované byly jí zfalšované doklady, což nemohlo být přičítáno k její tíži, neboť se žádného porušení povinnosti nedopustila.
V části V. stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu; tento soud naopak poskytl ochranu jednání v rozporu s právními předpisy, zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy v obchodním styku.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení, že nesprávným právním posouzením věci stěžovatelky odvolacím a dovolacím soudem, konkrétně otázky platnosti úvěrové smlouvy a ručitelského závazku stěžovatelky s ní spojeného, bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.
Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodovaly obecné soudy všech stupňů, jež svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyní uplatněné majetkové nároky byly důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Závěry, k nimž ve stěžovatelčině věci dospěly odvolací a dovolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněnými může odkázat. Nesouhlas s nimi vyjádřený v ústavní stížnosti lze sice pochopit, avšak sám o sobě - nepodpořen zjištěními Ústavního soudu v tom směru, že by snad vskutku mělo jít o rozhodnutí protiústavní - nemůže ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vést. Obsahem práva na spravedlivý proces není totiž samozřejmě právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohla být stěžovatelka spokojena, neboť je zjevné, že nezávislé soudní řešení občanskoprávních sporů téměř vždy vyústí do situace, v níž pouze jedna ze soudících se stran je stranou vítěznou.
Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti stěžovaného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti, pročež i on musil být pro neoprávněnost odmítnut.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu