ECLI:CZ:US:2012:4.US.2694.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2694/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele A. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 200/2001-72 ze dne 8. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 25 Co 200/2001-72 ze dne 8. 6. 2011.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 231/2010, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozhodnutím Městského úřadu v Rakovníku, odboru dopravy, č. j. OD/12973/2009/DS ze dne 30. 11. 2009 byl P. T. uznán vinným ze spáchání přestupku dle §22 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť dne 14. 9. 2009 zavinil dopravní nehodu, při níž způsobil škodu na motorovém vozidle stěžovatele. Na základě tohoto rozhodnutí bylo stěžovateli vyplaceno pojistné plnění ve výši 801.200,- Kč ze strany České pojišťovny, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), u níž bylo vozidlo pachatele pro případ odpovědnosti za škodu vzniklou provozem vozidla pojištěno. Nicméně při následné revizi pojistné události dospěla vedlejší účastnice na základě znaleckého posudku společnosti MBL Crash expert, s. r. o., č. L-286-9/2010 ze dne 20. 1. 2010 k závěru, že škoda na motorovém vozidle stěžovatele byla způsobena výlučně jeho zaviněním, proto podala proti stěžovateli žalobu, v níž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího vyplacenému pojistnému plnění. Na základě této žaloby vydal okresní soud platební rozkaz č. j. 6 C 231/2010-28 ze dne 6. 1. 2011, jímž uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici částku 801.200,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Okresní soud současně vyzval stěžovatele, aby se v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřil ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy byl odpor podán, ve věci samé k žalobě a poučil stěžovatele o následcích, které by v případě nesplnění podmínek této výzvy nastaly (výrok II.). Dne 21. 1. 2011 podal stěžovatel proti platebnímu rozkazu odpor s tím, že jej ve stanovené lhůtě odůvodní. Jelikož tak stěžovatel neučinil, vydal okresní soud rozsudek pro uznání č. j. 6 C 231/2010-42 ze dne 28. 2. 2011 ukládající stěžovateli uhradit vedlejší účastnici částku 801.200,- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání ke krajskému soudu, ten však rozsudkem č. j. 25 Co 200/2011-72 ze dne 8. 6. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel především v tom, že okresní soud vydal rozsudek pro uznání, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. Krajskému soudu pak stěžovatel vytkl, že rozhodnutí okresního soudu v podstatě vůbec nepřezkoumal a vadný procesní postup tohoto soudu nenapravil. Co se týče podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, stěžovatel tvrdil, že nebylo respektováno ustanovení §153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť rozsudek pro uznání byl vydán za situace, kdy ze skutečností a důkazů uvedených a navržených vedlejší účastnicí v rámci jejího žalobního návrhu bylo zjevné, že jí uplatněný nárok na zaplacení částky 801.200,- Kč nemohl vzniknout. Vedlejší účastnice totiž ve své žalobě netvrdila, že by stěžovatel dopravní nehodu zavinil výlučně sám, hovořila toliko o jeho spoluzavinění, z čehož plyne, že nemohla v žádném případě nárokovat vrácení celého pojistného plnění. Stěžovatel měl dále za to, že mu nebyla řádně doručena kvalifikovaná výzva dle §114b občanského soudního řádu, neboť tato musí mít formu samostatného usnesení a nemůže tedy být součástí platebního rozkazu, jako tomu bylo v nyní projednávané věci. Stěžovatel konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl v jeho věci, přes její složitost, na základě jediného důkazu předloženého vedlejší účastnicí, a přiznal jí právo, ohledně něhož nemohla fikce uznání nároku ve smyslu §153a občanského soudního řádu vzniknout, a to při absenci kvalifikované výzvy dle §114b téhož předpisu. Krajský soud, na nějž se stěžovatel obrátil, toto vážné porušení práva na spravedlivý proces nenapravil, stěžovatel proto navrhl Ústavnímu soudu, aby rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby rozsudek krajského soudu č. j. 25 Co 200/2001-72 ze dne 8. 6. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že okresní soud při vydání rozsudku pro uznání nerespektoval zákonné požadavky plynoucí z ustanovení §114b ve spojení s §153a občanského soudního řádu. V této souvislosti je nutno nejprve podotknout, že ústavní stížnost stěžovatele je téměř doslovným přepisem jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu č. j. 6 C 231/2010-42 ze dne 28. 2. 2011. Totožnými námitkami se tedy již zabýval v odvolacím řízení krajský soud, který se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádal. Stěžovatel do své ústavní stížnosti toliko mechanicky převzal text svého odvolání, aniž by na argumentaci krajského soudu jakkoliv reagoval, když pouze lakonicky uvedl, že krajský soud postup okresního soudu "v podstatě vůbec nepřezkoumal". Stěžovatel tak zcela pominul odkaz, který krajský soud učinil na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž ze vzájemné provázanosti platebního rozkazu a usnesení podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že obě tato rozhodnutí je třeba žalovanému doručit jedinou zásilkou, popřípadě obě tato rozhodnutí pojmout do jediné listiny a přestože ustanovení §114b odst. 2 téhož předpisu předpokládá, že povinnost podat vyjádření je žalovanému ukládána usnesením, nelze z něho dovozovat, že by se muselo jednat o samostatné rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 890/2003, 32 Odo 616/2003, 30 Cdo 2602/2004, 33 Odo 1455/2006). Z téhož právního názoru pak vychází i judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 341/05, usnesení sp. zn. I. ÚS 595/03 a III. ÚS 376/06 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz); námitku porušení ustanovení §114b občanského soudního řádu tedy Ústavní soud nemohl shledat důvodnou. Stejně tak nebylo možno přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by z žaloby nevyplývalo, že jej vedlejší účastnice považovala za výlučného viníka nehody. Vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalobce) v bodě IV. svého návrhu výslovně uvedla: "žalobce s ohledem na závěry znaleckého posudku firmy MBL Crash Expert s.r.o. č. L-286-9/2010 ze dne 20. 1. 2010 tvrdí, že škoda na vozidle značky Mercedes Benz, RZ: XXX XXXX vzniklá při dopravní nehodě ze dne 14. 9. 2009 byla ve smyslu ustanovení §441 obč. zák. způsobena výlučně zaviněním žalovaného, které je specifikováno ve znaleckém posudku firmy MBL Crash Expert s.r.o. č. L-286-9/2010 ze dne 20. 1. 2010". Jen pro úplnost Ústavní soud podotýká, že i tato skutečnost, byť bez citace příslušné části žaloby, byla krajským soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí zmíněna.
Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. Marné uplynutí lhůty stanovené dle §114b občanského soudního řádu tak znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává "ve skutečnosti" (srov. usnesení Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 91/06, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, str. 928 a násl.). Jelikož v nyní projednávané věci postupoval okresní soud při vydání rozsudku pro uznání v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu, nemohl Ústavní soud ani napadenému rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
Za těchto okolností Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu