ECLI:CZ:US:2012:4.US.2702.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2702/12
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. Milanem Gabrišem advokátem, AK se sídlem v Havířově - město, Městská sportovní hala, Astronautů 859, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 č. j. 30 Cdo 2129/2011-907, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2011 č. j. 11 Co 509/2010-873 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 6. 2010 č. j. 11 C 214/2006-823 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 13. 7. 2012 a doplněným dne 3. 8. 2012 se K. M. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení náhrady škody v částce 10 616 236,30 Kč a nemajetkové újmy ve výši 8 000 000 Kč, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, vedeném Okresním soudem ve Vsetíně (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 11 C 214/2006, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 11. 6. 2010 nalézací soud zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 10 616 236,30 Kč s příslušenstvím z částky 6 816 236,30 Kč, jako náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 8 000 000 Kč s příslušenstvím z částky 1 583 763 Kč, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nesprávným úředním postupem (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Dne 26. 1. 2011 Krajský soud v Ostravě rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 16. 5. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 29. 4. 2011 podal k nalézacímu soudu žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. s tvrzením, že senát 11 Co odvolacího soudu dne 26. 1. 2011 nebyl správně obsazen při projednávání a rozhodování o jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 6. 2010 č. j. 11 C 214/2006-873. Žaloba je nalézacím soudem vedena pod sp. zn. 9 C 54/2011; z přiložené kopie předvolání vyplývalo, že jednání o žalobě pro zmatečnost bylo nalézacím soudem nařízeno na 17. 9. 2012 ve 12:30 hod.
III.
V různých částech ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a vyjádřil názor, že obecné soudy se "nevypořádaly s právně relevantními námitkami, které stěžovatel uplatnil v řízení," což ve svých důsledcích zasáhlo garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Odvolací soud porušil právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listin, s čímž se nevypořádal ani dovolací soud, který nepřihlédl k vadám odvolacího řízení. Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, nesrozumitelný a nemá náležitosti ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.; rozhodnutí o neprovedených důkazech nebylo dostatečně odůvodněno; tyto nedostatky nenapravil ani odvolací soud. Dovolací soud nepřihlédl k námitkám stěžovatele proti závěrům odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vznikem škody.
IV.
Ústavní soud shledal v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu ústavní stížnost nepřípustnou z následujících důvodů.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelé jsou tedy povinni vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu §75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona.
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. "[ž]alobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí ... odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen ... ." Zmatečností podle citovaného ustanovení je mj. také to, že věc projednal a rozhodl jiný senát nebo samosoudce, než stanovil rozvrh práce příslušného soudu.
Pokud stěžovatel svého práva podat tento opravný prostředek využil, je nezbytné jím podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu byla podána předčasně; jedná se tudíž v této části o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Současné podávání žaloby pro zmatečnost a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
V části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou. Podstatou této části ústavní stížnosti byl nesouhlas se způsobem, jakým dovolací soud odůvodnil nepřípustnost dovolání, zejména s jeho závěrem, že otázka existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je otázkou skutkovou, která nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, stejně (až na výjimky, k nimž ovšem ve věci stěžovatele nebyl důvod) jako nemohou být předmětem dovolacího přezkumu tvrzené vady řízení spočívající v nesprávném obsazení soudu a nepřezkoumatelnosti rozsudku. Posouzení těchto otázek bylo výlučnou záležitostí dovolacího soudu, mělo podklad v procesním předpisu (o. s. ř.) a v hodnocení přípustnosti dovolání nevykazovalo znaky libovůle.
Odmítnutí ústavní stížnosti ve vztahu k naříkanému rozhodnutí Nejvyššího soudu pro zjevnou neopodstatněnost a ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu pro nepřípustnost nepředstavuje pro stěžovatele v budoucnu nepřekonatelnou překážku pro přezkum ústavnosti rozsudků shora uvedených či rozhodnutí nově soudy učiněných. Byla-li by zamítnuta jeho žaloba pro zmatečnost anebo bylo-li by v případě vyhovění této žalobě v dalším řízení postupováno tak, že by stěžovatel považoval za nezbytné domáhat se ochrany jemu ústavním pořádkem zaručených práv, bude se moci - přirozeně za splnění všech požadavků zákona o Ústavním soudu pro podání ústavní stížnosti kladených - znovu na Ústavní soud obrátit.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, předložený návrh odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu