ECLI:CZ:US:2012:4.US.2727.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2727/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 503/2010-1302 ze dne 9. 6. 2010, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 39/2009-1170 ze dne 7. 12. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 12/2008-971 ze dne 25. 3. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 9. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 50 T 12/2008, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu č. j. 50 T 12/2008-971 ze dne 25. 3. 2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen"vrchní soud") č. j. 4 To 39/2009-1170 ze dne 7. 12. 2009 uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pět let, peněžitý trest ve výměře 500.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech po dobu sedmi let. Dle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, v němž žalobní návrh spatřoval dílčí skutek pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 To 503/2010-1302 ze dne 9. 6. 2010 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Trestná činnost, za níž byl stěžovatel odsouzen, spočívala v tom, že jako jediný jednatel a společník obchodních společností Ad Modum Media, s. r. o., a Varmint, s. r. o., vědom si skutečnosti, že ke zdanitelným plněním fakticky vůbec nedošlo, a v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob
1) podal prostřednictvím zplnomocněného zástupce dodatečná přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2005 a srpen 2005 a řádná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2005, prosinec 2005 a leden 2006, přičemž v rozporu s ustanoveními §7 odst. l, §19 odst. l zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, zaúčtoval fiktivní faktury, které vystavil za obchodní společnost Varmint, s. r. o., jako dodavatele pro obchodní společnost Ad Modum Media, s. r. o., jako odběratele. V důsledku toho vykázala obchodní společnost Ad Modum Media, s. r. o., nižší vlastní daňovou povinnost, než odpovídalo skutečnosti, čímž by České republice vznikla škoda v celkové výši 4.501.100,- Kč, pokud by finanční úřad nezahájil vytýkací řízení a daň nedoměřil,
2) podal prostřednictvím zplnomocněného zástupce přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005, ve kterém vykázal daň ve výši 861.120,- Kč na podkladě toho, že neoprávněně zaúčtoval do výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů podle §24 odst. l zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, sedm fiktivních faktur, které vystavil za obchodní společnost Varmint, s. r. o., jako dodavatele pro obchodní společnost Ad Modum Media, s. r. o., jako odběratele, zatímco při správném vyčíslení daňová povinnost obchodní společnosti Ad Modum Media, s. r. o., činila 5.941.520,- Kč, čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob za rok 2005 o částku 5.080.400,- Kč a způsobil tak České republice škodu v uvedené výši.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení principu "rovnosti zbraní". V této souvislosti uvedl, že v rámci své obhajoby předložil znalecký posudek zpracovaný společností ZNALEX, s. r. o., jehož závěry byly diametrálně odlišné od závěrů znaleckého posudku obžaloby zpracovaného společností AUDITIA spol. s r. o., a to jak z hlediska posouzení reálnosti či fiktivnosti faktur, tak i v otázce, zda došlo ke zkrácení daně z příjmů a daně z přidané hodnoty. V dovolacím řízení pak stěžovatel předložil odborné vyjádření daňových poradců R. K. a J. H., v němž se tito ztotožnili se závěry uvedenými v posudku společnosti ZNALEX, s.,r.,o. Dle názoru stěžovatele měl být za daných okolností rozpor mezi jednotlivými znaleckými posudky odstraněn prostřednictvím revizního znaleckého posudku, což se však nestalo. Stěžovatel dále podrobil kritice závěry vrchního soudu, přičemž mu zejména vytýkal, že posuzoval dopady na daňovou povinnost společností Ad Modum Media, s. r. o., a Varmint, s. r. o., izolovaně a nikoliv v jejich vzájemné provázanosti. Znalecký posudek společnosti ZNALEX, s. r. o., naproti tomu vycházel ze správného předpokladu, že jednání stěžovatele v obou zmiňovaných společnostech nelze oddělit; obecné soudy však k závěrům tohoto posudku nepřihlédly. Tvrzení vrchního soudu, že společnost ZNALEX, s. r. o., neměla k dispozici dostatek podkladů, stěžovatel odmítl a poukázal na skutečnost, že znalecký posudek vycházel z obsahu daňových přiznání a z rozsudku soudu prvního stupně a každý další podklad by již byl nadbytečný. Pokud šlo o stěžejní otázku fiktivnosti faktur, tato nebyla ze strany vrchního soudu v podstatě vůbec odůvodněna; na argumentaci obsaženou ve znaleckém posudku, že rentabilita společností dle empirických dat svědčila o reálnosti vystavených faktur, vrchní soud vůbec nereagoval.
Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že přehlížel matematické konsekvence daně z přidané hodnoty a dospěl tak k nesprávnému závěru v otázce výše vzniklé škody a dále že nesprávně posoudil povahu právních vztahů, na jejichž základě daňová povinnost v režimu daně z přidané hodnoty vzniká. Stěžovatel podotkl, že u daně z přidané hodnoty existuje tzv. daň na vstupu a daň na výstupu, přičemž případné fiktivní plnění, resp. neplatnost příslušné simulované smlouvy, se musí projevit na obou stranách tohoto vztahu. Nelze tedy tvrdit, že jedna strana plnila a vznikla jí daňová povinnost a současně že druhá strana plnění neobdržela, a proto u ní daňový nárok nevznikl. Názor Nejvyššího soudu, že na každý daňový subjekt je nutno pohlížet samostatně, nemůže v těchto souvislostech obstát. Pokud šlo o matematické konsekvence, resp. výši vzniklé škody, Nejvyšší soud opíral své stanovisko o skutečnost, že společnost Varmint, s.r.o. nedeklarovala svou daňovou povinnost v řádném daňovém přiznání, nýbrž až v dodatečném daňovém přiznání. Dodatečné daňové přiznání je ovšem institutem aprobovaným zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a nelze mu tak přičítat nižší hodnotu než řádnému daňovému přiznání, jak to učinil Nejvyšší soud.
Stěžovatel dále citoval odborné stanovisko společnosti ZNALEX, s. r. o., ze dne 14. 9. 2010, které reaguje na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 To 503/2010-1302 ze dne 9. 6. 2010. Dle tohoto stanoviska spočíval základní rozpor mezi uvažováním Nejvyššího soudu a uvažováním znalce v tom, že znalec nepovažoval za správné oddělovat jednání stěžovatele ve společnosti Varmint, s. r. o., od jednání ve společnosti Ad Modum Media, s. r. o. Při náhledu užitého znalcem se jednalo z ekonomického hlediska o neutrální operaci, neboť přesně o tutéž částku, o níž měla Ad Modum Media, s. r. o., přiznat na dani z přidané hodnoty více, měla společnost Varmint, s. r. o., přiznat méně. Znalec dále zpochybnil závěr Nejvyššího soudu, že se v případě předmětných faktur jednalo toliko o faktury fiktivní. Dle názoru znalce svědčí o reálnosti těchto faktur skutečnost, že bez nich by rentabilita společnosti Ad Modum Media, s. r. o., dosáhla za rok 2005 hodnoty 52,66%, což je velmi neobvyklý údaj, neboť průměrná rentabilita podnikatele v daném oboru činila dle Českého statistického úřadu v témže období 10,13%. Pokud by však faktury byly reálné, rentabilita společnosti Ad Modum Media, s. r. o., by dosáhla 7,61%, tedy hodnoty podstatně bližší průměru. Znalec vyjádřil přesvědčení, že rentability 52,66% nebylo možno v daném oboru dosáhnout, proto má za to, že faktury nebyly fiktivní. Stěžovatel v návaznosti na to v ústavní stížnosti konstatoval, že i kdyby se jednalo o fiktivní faktury, pak obecné soudy nesprávně vyhodnotily skutečnost, že obě společnosti byly ovládány stěžovatelem a smyslem jeho jednání byla tzv. "perverzní daňová optimalizace", resp. daňová optimalizace praeter legem z hlediska daně z příjmů právnických osob. Povinnost vystavit faktury včetně daně z přidané hodnoty by byla pouze průvodním jevem takové optimalizace a úmysl pachatele by pak směřoval pouze ke zkrácení daně z příjmů právnických osob, ale nikoliv již zkrácení daně z přidané hodnoty. Pokud by bylo úmyslem zkrátit stát na dani z přidané hodnoty, pak by o daňovém plnění účtoval pouze subjekt, který by měl nárok na odpočet, a nikoliv i poskytovatel plnění, jemuž vznikla povinnost daň z přidané hodnoty odvést, jako v nyní projednávané věci.
Co se týče výše škody, obecné soudy dle názoru stěžovatele neodstranily rozpor mezi znaleckým posudkem společnosti AUDITIA, spol. s ,r.,o., v němž byla celková škoda vyčíslena na 9.581.500,- Kč (daň z příjmů právnických osob ve výši 5.080.400,-Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 4.890.600,- Kč) a znaleckým posudkem společnosti ZNALEX, s. r. o., dle nějž tato činila v případě fiktivnosti faktur celkem 4.890.600,- Kč (4.890.600,- Kč na dani z příjmů právnických osob a 0 Kč na dani z přidané hodnoty). Otázka výše škody přitom byla rozhodná z hlediska právní kvalifikace jednání stěžovatele, neboť dle §89 odst. 11 se škodou velkého rozsahu, jíž je podmíněno užití §148 odst. 4 trestního zákona, rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Stěžovatel dále konstatoval, že subjektivní stránka trestného činu musí být náležitě důkazně podložena a nemůže být toliko presumována, a odkázal v tomto ohledu na principy zakotvené v §2 odst. 5, 6, 8 trestního řádu, čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod. Dle stěžovatele nebylo možno při hodnocení otázky zavinění vycházet pouze z dílčích důkazů a hledisek, ale bylo třeba přihlédnout rovněž k obhajobou uváděným skutečnostem, a to zejména za situace, kdy posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele vycházelo z odborných závěrů, které byly evidentně kontradiktorní. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy postupovaly v jeho trestní věci v rozporu s §2 odst. 5 trestního řádu, čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť řádně nezjistily skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti a při právní kvalifikaci jednání stěžovatele vycházely ohledně výše škody ze vzájemně rozporných znaleckých posudků, což v konečném důsledku vedlo k nesprávnému posouzení jednání stěžovatele jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 4 trestního zákona dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 50 T 12/2008-971 ze dne 25. 3. 2009, rozsudek vrchního soudu č. j. 4 To 39/2009-1170 ze dne 7. 12. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 503/2010-1302 ze dne 9. 6. 2010.
II.
Dne 25. 8. 2011 obdržel Ústavní soud přípis právního zástupce stěžovatele, v němž tento sděloval, že stěžovatel podal návrh na obnovu řízení a v této souvislosti žádá Ústavní soud o přerušení řízení o ústavní stížnosti do doby, než bude ve věci návrhu na obnovu řízení pravomocně rozhodnuto. Ústavní soud následně informoval právního zástupce stěžovatele, že nebude řízení o ústavní stížnosti formálně přerušovat, nicméně vyčká s konečným rozhodnutím do skončení řízení o návrhu na povolení obnovy řízení.
Poté, co byl Ústavnímu soudu opětovně zaslán spis krajského soudu sp. zn. 50 T 12/2008, který Ústavní soud vrátil obecnému soudu za účelem rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení, Ústavní soud zjistil, že usnesením krajského soudu č. j. 50 T 12/2008-1478 ze dne 12. 1. 2012 byla povolena obnova řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 50 T 12/2008 a současně byl zrušen rozsudek vrchního soudu č. j. 4 To 39/2009-1170 ze dne 7. 12. 2009, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Ke stížnosti státního zástupce vrchní soud usnesením č. j. 4 To 19/2012-1531 ze dne 15. 3. 2012 usnesení krajského soudu č. j. 50 T 12/2008-1478 ze dne 12. 1. 2012 zrušil a sám nově rozhodl tak, že se návrh na povolení obnovy řízení zamítá. Posledně uvedené rozhodnutí vrchního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1960/12 ze dne 6. 11. 2012 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
III.
Pokud jde o nyní projednávanou ústavní stížnost, Ústavní soud shledal, že byla podána včas a osobou oprávněnou (s výjimkou níže uvedenou), byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele byla polemika s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, a to konkrétně pokud šlo o míru, v jaké obecné soudy přihlédly k závěrům znaleckého posudku vypracovaného společností ZNALEX, s. r. o., resp. na něj navazujícího odborného stanoviska. Stěžovatel uplatnil fakticky dvě základní námitky; tou první byl argument, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda faktury uvedené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku byly reálné či fiktivní, tou druhou pak argument, že stát nemohl být zkrácen na dani z přidané hodnoty, neboť nižší daňová povinnost vykázaná společností Ad Modum Media, s. r. o., byla kompenzována vyšší daňovou povinností společnosti Varmint, s. r. o., v nichž obou byl stěžovatel jediným společníkem. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy měly nařídit vypracování revizního znaleckého posudku, jímž by byly odstraněny rozpory v závěrech znaleckého posudku společnosti AUDITIA, spol. s r. o., a znaleckého posudku společnosti ZNALEX, s. r. o.
Co se týče hodnocení důkazů, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se vypořádaly i se všemi relevantními námitkami obhajoby.
Již krajský soud velmi podrobně rozvedl důvody, pro něž předmětné faktury hodnotil jako fiktivní (str. 30-32 rozsudku krajského soudu). Vrchní soud se s jeho závěry ztotožnil (str. 13 rozsudku vrchního soudu) a po provedeném dokazování je ještě dále doplnil (str. 16-18 rozsudku vrchního soudu). Je pravdou, že vrchní soud výslovně nereagoval na argumentaci obsaženou ve znaleckém posudku společnosti ZNALEX, s.r.o. a zopakovanou posléze i v odborném vyjádření ze dne 14. 9. 2010 k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 To 503/2010-1302 ze dne 9. 6. 2010 stran průměrné rentability v oboru, nicméně i na tento argument lze vztáhnout obecné konstatování vrchního soudu, že obsah znaleckého posudku nemohl stávající závěry obecných soudů významněji zpochybnit. Především hodnota uváděná Českým statistickým úřadem představuje toliko průměr a u jednotlivých společností se může lišit oběma směry, v závislosti na specificích podnikání té které společnosti. Za situace, kdy ostatní provedené důkazy svědčily o tom, že k plnění na základě uvedených faktur nedošlo, pouhá odchylka od statistického průměru pro prokázání reálnosti plnění nepostačuje. Znalecký posudek ani odborné vyjádření nikterak nehodnotily konkrétní podmínky, za nichž se podnikání stěžovatele odehrávalo, tedy že stěžovatel jednak částečně prováděl obchodní transakce mezi společnostmi, v nichž byl jediným společníkem a jednatelem, a současně že minimálně v jednom případě jím ovládané společnosti profitovaly z několikanásobného "předražení" zakázky. Z provedeného dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že stěžovatel jako jediný jednatel a společník společnosti MCI media, s. r. o., fakturoval další jím ovládané společnosti Ad Modum Media, s. r. o., za pronájem bigboardu částku 2.713.200,- Kč, přičemž obvyklá cena zjištěná znalcem činila 360.000,- Kč. Společnost Ad Modum Media, s. r. o., posléze dále pronajala předmětný bigboard společnosti Leonhard Moll Railway & Tower Systems, s. r. o., zastoupené otcem stěžovatele jakožto jednatelem (ovšem nikoliv společníkem, těmi byli němečtí vlastníci), za částku 2.856.000,- Kč. Posledně uvedená obchodní transakce byla zjevně pro obchodní společnosti ovládané stěžovatelem výrazně zisková a podtrhuje již výše uvedený závěr, že bez vazby na konkrétní okolnosti podnikání nemá údaj o průměrné rentabilitě v oboru ve vztahu k posuzované trestné činnosti žádnou vypovídací hodnotu.
Namítal-li stěžovatel, že rozpory v závěrech znaleckého posudku společnosti AUDITIA, spol. s r. o., a znaleckého posudku společnosti ZNALEX, s. r. o., měly být odstraněny revizním znaleckým posudkem, pak Ústavní soud podotýká, že i znalecký posudek podléhá procesu hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Soud musí prověřit znalecký posudek, zda přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, zda se jeho závěry opírají o řádně provedené důkazy, zda závěry posudku logicky vyplývají ze skutkových zjištění. Pokud jsou ve věci vypracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se částečně liší, neznamená to automaticky, že je nutno přistoupit k vypracování třetího, revizního posudku. Soud může v souladu se shora popsaným postupem oba posudky porovnat a řádně odůvodnit, ke kterému z nich a proč se přiklonil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 20/2010, dostupné na http://www.nsoud.cz, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 To 9/86, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 11/1987 Sb.). Jelikož v nyní projednávané věci vrchní soud dostál své povinnosti a řádně zdůvodnil, proč závěrům znaleckého posudku společnosti ZNALEX, s. r. o., nepřisvědčil, nebylo mu možno v tomto ohledu nic vytknout, neboť takový postup pro odstranění rozporů mezi znaleckými posudky plně postačoval.
Stěžovatel rovněž argumentoval ekonomickou neutralitu transakcí, týkajících se daně z přidané hodnoty, resp. uváděl, že se jednalo o vedlejší důsledek "optimalizace" daně z příjmů právnických osob, kdy nevznikla České republice žádná škoda, neboť o co jedna obchodní společnost zaplatila na dani z přidané hodnoty méně, o to druhá zaplatila více. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že znalecký posudek obhajoby vycházel z předpokladu, že jednání stěžovatele ve společnosti Varmint, s. r. o., a Ad Modum Media, s. r. o., od sebe nelze oddělit. Již tato věta činila závěry znaleckého posudku irelevantními, neboť vrchní i Nejvyšší soud dovodily, že pro účely posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele je třeba postupovat přesně opačně. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že na jednání směřující ke zkrácení daně z přidané hodnoty rozhodně nelze nazírat jako na nějaký bezvýznamný vedlejší účinek či pouhý prostředek zkrácení daně z příjmů právnických osob, a to ani se zřetelem k okolnosti, že stěžovatel byl v obou obchodních společnostech jediným jednatelem a společníkem. Každá z obou uvedených společností byla samostatným subjektem se samostatným postavením v oblasti daní. Pokud jde o daně, právní vztahy obchodních společností na straně jedné a státu reprezentovaného finančním úřadem na straně druhé, spadají do oblasti veřejného práva, v níž je již z podstaty věci vyloučeno, aby práva a povinnosti jedné obchodní společnosti ve vztahu ke státu byly nějak kompenzovány právy a povinnostmi jiné obchodní společnosti.
Jestliže znalci založili své posouzení na odlišných předpokladech, pak byly jejich úvahy o ekonomické neutralitě transakcí z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele zcela bez významu. Vrchní soud toliko poznamenal, že pokud by skutečně byla daň z přidané hodnoty uhrazena tak, že by státu nevznikla škoda, mohla by tato okolnost případně ovlivnit společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele, ale nikoliv naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §148 trestního zákona. Nicméně, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí vrchního i Nejvyššího soudu, obchodní společnost Varmint, s. r. o., ve skutečnosti neuhradila státu na dani z přidané hodnoty částku, o níž byla daň z přidané hodnoty zkrácena u společnosti Ad Modum Media, s. r. o. Společnost Varmint, s. r. o., v řádných daňových přiznáních vykazovala vlastní daňovou povinnost v nulové výši a faktury vystavené pro společnost Ad Modum Media, s. r. o., zahrnula až do dodatečného daňového přiznání dne 3. 3. 2006, tedy krátce předtím než stěžovatel dne 21. 4. 2006 převedl obchodní podíl na jinou osobu.
Namítal-li stěžovatel, že Nejvyšší soud kladl důraz na skutečnost, že společnost Varmint, s. r. o., přiznala svou daňovou povinnost, pokud jde o daň z přidané hodnoty, až v dodatečném daňovém přiznání, je nutno uvést, že Nejvyšší soud tak učinil z toho důvodu, že tato okolnost, společně s dalšími, prokazovala úmysl stěžovatele zkrátit daň z přidané hodnoty. Stěžovatel totiž podal dodatečné daňové přiznání poté, kdy začalo být hospodaření jím ovládaných společností prověřováno finančním úřadem, a krátce po podání tohoto daňového přiznání převedl své podíly ve zmíněných společnostech na další, převážně nekontaktní, osoby, jak je podrobně rozvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí (str. 31-32 rozsudku krajského soudu, str. 16-17 rozsudku vrchního soudu a str. 2-3 usnesení vrchního soudu).
Vzhledem k tomu, že závěry obecných soudů, týkající se úmyslu stěžovatele zkrátit daň z přidané hodnoty, byly řádně odůvodněny, nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit ani v tom, že by obecné soudy pochybily při posuzování zavinění. S tím bezprostředně souvisí rovněž otázka výše škody, která při dovození úmyslu stěžovatele zkrátit daň z přidané hodnoty překračovala částku 5.000.000,- Kč, a tedy odůvodňovala použitou právní kvalifikaci.
Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo výše vyloženo, nepřísluší. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že stěžovatel napadl v petitu ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů jako celek (en bloc), tedy včetně výroku rozsudku vrchního soudu č. j. 4 To 39/2009-1170 ze dne 7. 12. 2009 o zproštění obžaloby, který byl pro něj ovšem příznivý. Ve vztahu k uvedenému výroku byla ústavní stížnost podána neoprávněnou osobou, neboť svou povahou nebyl způsobilý do právní sféry stěžovatele negativně zasáhnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu