ECLI:CZ:US:2012:4.US.275.12.1
sp. zn. IV. ÚS 275/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Tomášem Kubínem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Lokti, T. G. Masaryka 107/49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011 č. j. 6 Tdo 1047/2011-22, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2011 č. j. 3 To 804/2010-685 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. května 2010 č. j. 1 T 149/2009-621, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. května 2010 č. j. 1 T 149/2009-621 byl stěžovatel uznán mimo jiné vinným pod body 5 a 12 výroku rozsudku ze spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a za použití §37a tr. z. a §35 odst. 1 tr. z. mu byl uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že s použitím násilí odcizil v prodejně společnosti SUNDANCE, s. r. o., v Ostravě dva kusy mobilních telefonů značky Nokia a v novinovém stánku v Moravské Ostravě požadoval vydání neurčitého obnosu finanční hotovosti, přičemž mířil na prodavačku střelnou zbraní. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutky uvedené pod body 2, 7, 11 a 12 obžaloby. Proti odsuzujícím bodům 5 a 12 výroku rozsudku podal stěžovatel odvolání do výroku o vině i do výroku o trestu, Krajský soud v Ostravě však usnesením ze dne 14. ledna 2011 č. j. 3 To 804/2010-685 jeho odvolání zamítl. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. srpna 2011 č. j. 6 Tdo 1047/2011-22 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně reprodukuje obsah svých písemných podání a napadených rozhodnutí obecných soudů a namítá pochybení ze strany obecných soudů. Napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a neobjasnily všechny okolnosti týkající se jemu připisovaných trestných činů loupeže. Stěžovatel uvádí, že dva mobilní telefony odcizil v prodejně bez použití násilí a požadoval proto konfrontaci se svědkyní prodavačkou M. A., vypracování znaleckého posudku na její osobu z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a provedení rekonstrukce skutkového děje. Pokud jde o druhý uvedený trestný čin loupeže, pak stěžovatel namítá rozpory ve výpovědích svědkyně prodavačky L. U. v přípravném řízení a u hlavního líčení. I v tomto případě nebylo provedeno jím navrhované doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, jak stěžovatel požadoval, když vyšlo najevo, že svědkyně zastírala skutečnosti, které ji jako svědka činí nevěrohodnou (požívání drog). Uvedené stěžovatelem navrhované důkazy nebyly nalézacím soudem provedeny a tento stav nenapravil ani odvolací soud. Nebylo tak v jeho případě respektováno, že v řízení před soudem mají strany rovné procesní postavení v navrhování důkazů a jejich provedení. Podle stěžovatelova názoru měl být v případě skutku pod bodem 5 výroku rozsudku uznán vinným pouze z přečinu krádeže a pro skutek pod bodem 12 výroku měl být obžaloby zproštěn. Stěžovatel také namítá, že byl ve výroku rozsudku zproštěn obžaloby v bodě 12 obžaloby a není zákonné a procesně správné, aby byl v bodě 12 zároveň uznán vinným i zproštěn obžaloby.
4. K rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěrem soudu, že stěžovatelem uplatněné námitky směřují proti rozsahu dokazování a zejména proti hodnocení důkazů, tedy že dovolání napadá učiněná skutková zjištění. Podle názoru stěžovatele směřovaly jeho výhrady v dovolání výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž základě učinily oba soudy právní závěr, že jednáním popsaným pod body 5 a 12 výroku o vině naplnil stěžovatel všechny zákonné znaky trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. z. I když dovolací soud není obecnou třetí přezkumnou instancí, tak v případě, že obviněný v dovolání namítá nesprávná skutková zjištění v důsledku neprovedení a hodnocení důkazů soudu prvního a druhého stupně, jsou podle stěžovatelova názoru dovolací důvody předepsané v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. podřízeny právu na spravedlivý proces a právu na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a vnitrostátní soudní instance jsou tak povinny tyto články Úmluvy vzít v úvahu. S ohledem na shora uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 149/2009.
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a dovolání a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Stěžovatel se tak domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
7. Podstatu ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k hodnocení provedených důkazů. K těmto jeho námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitek neprovedení důkazů znaleckými posudky svědkyň M. A. a L. U., neprovedení rekonstrukce skutkového děje a navrhované konfrontace stěžovatele s M. A. Ústavní soud zjišťuje, že nalézací soud dostatečně odůvodnil, proč považuje tyto stěžovatelem navrhované důkazy za nadbytečné a na jakých skutkových zjištěních stojí jeho právní závěry. S těmito jeho závěry se odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně ztotožnil. V samotném neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů nelze spatřovat porušení práva na obhajobu a porušení zásady rovného procesního postavení stran. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěly oba obecné soudy k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině ze spáchání předmětných trestných činů loupeže.
8. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocení dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud ze spisového materiálu ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočila z mezí ústavnosti. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů.
10. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo na soudní ochranu. Pokud stěžovatel namítá, že byl ve výroku rozsudku zproštěn obžaloby v bodě 12 obžaloby (odcizení parfému v prodejně Schlecker) a zároveň byl v bodě 12 výroku rozsudku (vyžadování hotovosti v novinovém stánku) uznán vinným, pak jde v tomto případě o rozdílné číslování bodů obžaloby, jimž neodpovídají číslováním body výroku rozsudku.
11. Ke stěžovatelovým výhradám k odmítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval velmi podrobně jak skutkovými zjištěními učiněnými v posuzované věci nalézacím soudem, tak i stěžovatelem uplatněnými dovolacími důvody z hlediska přípustnosti podaného dovolání (č. l. 728-730), a vyložil, že pokud stěžovatel své výhrady opřel zejména o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak jde v příslušné části dovolání fakticky o dovolání podané z jiného důvodu, než jsou důvody uvedené v §265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud zdůraznil, že v tomto směru může s ohledem na ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor však Nejvyšší soud v předmětné věci neshledal a k dané věci uzavřel, že stěžovatelem konstruované námitky mají povahu důkazní polemiky a tudíž je pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
12. K tomu Ústavní soud dodává, že prezentovaný náhled Nejvyššího soudu na dosah dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 odpovídá judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posuzování jeho ústavnosti akceptován, a nevykazuje tudíž znaky protiústavnosti (srov. k tomu usnesení sp. zn. III. ÚS 308/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Shora uvedený extrémní rozpor při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku obecných soudů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nebyl v posuzované věci shledán ani Ústavním soudem.
13. Pokud stěžovatel v daném kontextu vyslovuje přesvědčení, že v jeho věci jím uplatněné dovolací důvody lze pod §265b odst. 1 tr. ř. podřadit, a to s ohledem na čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, pak k tomu Ústavní soud konstatuje, že zmíněná ustanovení Úmluvy stanovují právo na účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem a právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně, kdy výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon. K naplnění uvedeného práva na účinné opravné prostředky a přezkoumání rozhodnutí soudem vyššího stupně stěžovatel uplatnil všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje (odvolání a dovolání) a bylo o nich rozhodnuto v souladu s procesními pravidly stanovenými národní právní úpravou. Právo na účinné opravné prostředky nelze chápat jako právo na zproštění obžaloby.
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu