ECLI:CZ:US:2012:4.US.2753.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2753/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného opatrovnicí V. H., právně zastoupenou JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Libická 1832/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2012 č. j. 21 Co 169/2012-276 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. prosince 2011 č. j. 25 C 224/2008-217, o určení, že žalovaní nejsou dědici V. Š., za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a M. L., T. L. a J. L. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i pro porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. prosince 2011 č. j. 25 C 224/2008-217 byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že vedlejší účastníci nejsou dědici V. Š., zemřelého dne 13. 2. 2007. Ke stěžovatelem podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2012 č. j. 21 Co 169/2012-276 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil.
3. Napadeným rozsudkům obecných soudů stěžovatel vytýká, že se řádně nevypořádaly s veškerými jeho námitkami, které vznesl proti závěti, postupu jejího pořízení a dále pak proti sepsání závěti a zejména pak proti věrohodnosti svědkyň. Soud prvního stupně se ve svém prvním zamítavém rozsudku těmito námitkami nezabýval a v pořadí druhém jeho rozsudku se jimi sice zabýval, ale podle názoru stěžovatele nedostatečně a formalisticky a vyvodil z nich nesprávné právní závěry. Obecné soudy tak neakceptovaly skutečnost, že právě ochrana zůstavitele při uváděném způsobu závěti musí být maximální, a proto formální způsob provedení závěti i veškeré kroky v souvislosti se závětí musí být naprosto jasné a precizní, nelze je vykládat v rozporu se zákonem a vůlí zůstavitele. Obecné soudy neakceptovaly právní stanovisko stěžovatele ani zákonnou úpravu a dospěly dle názoru stěžovatele k nesprávnému stavu věci a tím i k jejímu nesprávnému právnímu posouzení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí podrobně náležitosti alografní závěti, rekapituluje námitky, které uvedl v podaných odvoláních, a nesouhlasí se způsobem, jakým se odvolací soud s jeho námitkami vypořádal. Vyslovuje přesvědčení, že svolavatelem sepsání závěti nebyl zůstavitel, ale T. L. starší, jehož rodina má ze závěti značný majetkový prospěch. Nebylo prokázáno, že svědkyni M. Š. a L. V. oslovil sám zůstavitel, či že zůstavitel projevil sepisovatelce osobně svoji vůli, když projev této vůle měl být učiněn před všemi svědky závěti. Rovněž není podle stěžovatelova názoru jasné, jak se mohl zůstavitel s pořizovatelkou závěti dohodnout na jejím obsahu, když ze znaleckých posudků vyplynulo, že pouze jednoslabičně odpovídal a jiné komunikace nebyl schopen. Všechny tři svědkyně pochází navíc z bezprostředního okolí bydliště T. L. staršího, nikoliv z okolí zůstavitele, který s nimi neměl ani v poslední době žádný kontakt. Podle stěžovatele neexistuje jediný důkaz, který by prokázal, že skutečně došlo k sepisu závěti v inkriminovaný den v LDN v Trosečnici, a to za nepřetržité účasti všech tří svědkyň a závěť byla vůlí zůstavitele a nikoli vůlí závětních dědiců, kdy samy svědkyně byly v LDN každá v jinou dobu. Z žádných provedených důkazů nevyplynulo, že by se zůstavitel nemohl levou rukou podepsat, když tak prokazatelně nejméně ve 3 jiných případech učinil. Závěť zůstavitele byla vyhotovena v několika provedeních, které se od sebe lišily. I když ze zákonného ustanovení neplynou jakákoliv pravidla pro umístění data a podpisu na listině obsahující závěť, s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1190/2004 ze dne 27. 4. 2005 stěžovatel dovozuje, že podpis musí být umístěn na konci závěti. V daném případě druhá strana závěti, pevně nespojená s první stranou, obsahuje již jen potvrzení osoby sepisující poslední vůli a potvrzení svědků, přičemž datum a podpis osoby sepisující poslední vůli jsou vytečkovány a následně doplněny ručně. Tentýž způsob je i u potvrzení svědků a i vyjádření zůstavitele je doplněno rovněž ručně. Obecné soudy se tak nezabývaly formálními náležitostmi pořízené a předložené závěti, nezkoumaly, proč svědkyně nebyly při vyhotovení závěti sepisovatelkou již napsány v závěti. Stěžovatel připomíná, že většinou jde u svědků v těchto případech o lékařský a zdravotní personál v nemocnici či o notáře, který na místě sepíše závěť, v tomto případě však nebyl tento postup zvolen a je nejasné, jak mohl být zůstavitel všem třem svědkyním osobně známý. Z formy závěti a výpovědi svědkyň má stěžovatel za prokázané, že závěť byla sepsána jinde, tedy tzv. předtištěna doma "sepisovatelkou" závěti, a byla sepsána údajně podle závěti zemřelé manželky zůstavitele. Soud prvního stupně se přitom nezabýval tím, jak mohla sepisovatelka závěť manželky zůstavitele získat. Stěžovatel rovněž poukazuje na rozpory ve výpovědích svědkyň, s nimiž se obecné soudy podle jeho názoru nikterak nevypořádaly.
5. S ohledem na shora uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti vyslovuje tvrzení, že obecné soudy dospěly k závěru, který je v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem a dokazováním v dané věci. V dané věci tak soudy jednaly v rozporu se zákonem, kdy nerespektovaly §132, §150, §153, §157 odst. 2 a §213 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zasáhly tak do stěžovatelových základních práv, jak uvedeno výše. Stěžovatel proto v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Současně stěžovatel žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.
II.
6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 25 C 224/2008.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel podanou žalobou zpochybňuje platnost alografní závěti zůstavitele, v níž zůstavitel odkázal svůj majetek stěžovateli a třem synům bratra své manželky (vedlejší účastníci). Zůstavitel pořídil závěť za přítomnosti tří svědkyň a tuto sám nesepsal a vlastnoručně nepodepsal s ohledem na ochrnutou pravou část těla a neprocvičovanou levou ruku, jak potvrdily znalecké posudky. Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném řízení rozhodl ponejprv zamítavým rozsudkem ze dne 21. 3. 2011 č. j. 25 C 224/2008-166. Tento rozsudek následně zrušil odvolací soud usnesením ze dne 1. 9. 2011 č. j. 21 Co 303/2011-202 a uložil nalézacímu soudu provést doplnění dokazování, vypořádat se s provedenými důkazy, příp. s rozpory a rozhodnutí řádně odůvodnit. Nalézací soud pak po doplnění dokazování opětovně v posuzované věci rozhodl nyní stěžovatelem napadeným rozsudkem ze dne 12. prosince 2011 č. j. 25 C 224/2008-217, který odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil.
8. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v žalobě a podaných odvoláních proti rozhodnutím nalézacího soudu. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, jimiž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích zabývaly a s nimiž se vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Jak opakovaně Ústavní soud ve svých rozhodnutích připomíná, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" (podústavního) práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.
10. Základem ústavní stížnosti je stěžovatelovo přesvědčení, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s veškerými jeho námitkami při hodnocení pravosti a platnosti závěti zůstavitele a postupovaly formalisticky v situaci, kdy hodnocení provedených důkazů neposkytlo dostatečnou oporu pro učiněné skutkové závěry. K těmto stěžovatelovým námitkám k hodnocení provedených důkazů Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelových námitek k postupu sepsání závěti, věrohodnosti svědkyň a ke zdravotnímu stavu zůstavitele, jenž ho omezoval se na uvedené listině podepsat. Ústavní soud zjišťuje, že obecné soudy hodnotily v průběhu řízení skutková zjištění opakovaně a učiněné skutkové a právní závěry ve svých rozhodnutích dále upřesňovaly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Jak nalézací, tak i odvolací soud se stěžovatelovými námitkami podrobně zabývaly (č. l. 218-228, 280-281) a své závěry k nim obsáhle odůvodnily. Na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu dospěly oba obecné soudy k jednoznačnému závěru, že stěžovatel neprokázal, že předmětná závěť zůstavitele je neplatná.
11. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Taková pochybení v postupu obecných soudů však Ústavní soud v dané věci neshledal. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a ústavní stížnost je tak jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů.
12. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces (včetně rovných práv účastníků řízení před soudem ve smyslu stěžovatelem zmíněného čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny) třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
13. K zásahu do práva na poskytnutí soudní ochrany, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, dojde především tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.
14. Pokud stěžovatel dále namítá porušení čl. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, pak Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantované základní právo a svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. K námitce porušení čl. 3 odst. 3 Listiny stěžovatel neuvádí žádné ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat.
15. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Pokud jde o návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti, nerozhodoval Ústavní soud o tomto návrhu samostatným rozhodnutím, neboť o vlastním návrhu rozhodoval neodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu