ECLI:CZ:US:2012:4.US.278.12.1
sp. zn. IV. ÚS 278/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Škroupova 10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 762/2012-136 ze dne 1. srpna 2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 210/2011-112 ze dne 20. října 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 69/2008-68 ze dne 24. ledna 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 12 C 69/2008 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 12 C 69/2008-68 ze dne 24. ledna 2011 zamítl žalobu stěžovatele, aby mu žalovaná Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen "žalovaná") zaplatila částku 3.287.586,- Kč s úrokem z prodlení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně a k odvolání žalované proti nákladovému výroku rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 64 Co 210/2011-112 ze dne 20. října 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 125.472,- Kč a stěžovateli uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 124.752,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 762/2012-136 ze dne 1. srpna 2012 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podstatou ústavní stížnosti je podle stěžovatele skutečnost, že ve skutkově a důkazně stejné věci, byť jiného žalobce, rozhodoval Krajský soud v Plzni a žalobě vyhověl. Stěžovatel měl podle ústavní stížnosti toto rozhodnutí v písemné podobě předkládat při jednání Městskému soudu v Praze k prostudování. Jelikož podle stěžovatele bylo rozhodování Krajského soudu v Plzni předestřeno již soudu prvního stupně, očekával stěžovatel, že se soudy s tímto vyrovnají a že jasně odpoví, proč rozhodují opačně. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle stěžovatele uvedl, že to je právě on, kdo má sjednocovat praxi soudů a jednotlivé soudy by se měly držet platné judikatury, nicméně rozhodování soudů je nezávislé. Podle stěžovatele je sice třeba připustit, že dva různé soudy mohou mít za jistých okolností ve shodné věci naprosto rozdílný právní názor či jinak hodnotit skutkové okolnosti, to ale nemá vylučovat povinnost soudů seznámit se s rozhodnutím soudů v jiné totožné věci, je-li předkládáno jako argument, a odůvodnit, proč se takového rozhodnutí nedrží, resp. proč se od něj odchylují. V projednávané věci toto soudy podle stěžovatele neučinily.
Stěžovatel má za to, že jeho právo na spravedlivý proces bylo dotčeno i tím, že ze strany soudu prvního stupně nebyl dostatečně poučen, a došlo tak jednoznačně k porušení příslušných procesních pravidel. Jestliže soud prvního stupně vydal v dané věci platební rozkaz, měl podle stěžovatele za to, že tvrzení, uvedená v žalobě, jsou dostatečná, že právní názor stěžovatele je správný, a že pro potřeby rozhodnutí stěžovatel splnil všechny podmínky. V průběhu soudních jednání pak stěžovatel podle ústavní stížnosti nikdy nebyl upozorněn na to, že soud svůj právní názor změnil. Pokud nedošlo ke změně skutkových tvrzení ani ke změně důkazní situace, pouze ke změně právního názoru soudu prvního stupně, měl s tím být stěžovatel podle jeho názoru seznámen a měl mu být nabídnut prostor pro další právní argumentaci.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí též proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Náklady řízení žalované nebyly podle stěžovatele náklady účelně vynaloženými, k jejichž náhradě by mohl být stěžovatel zavázán. Žalovaná by měla podle stěžovatele disponovat dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v řízeních před soudy, a nebyl důvod, aby žalovanou v projednávané věci zastupoval advokát. Stěžovatel nezpochybňuje právo České republiky nechat se zastupovat advokátem, nicméně podle stěžovatele toto právo nelze zneužívat vůči občanům a už vůbec ne aplikovat v projednávané věci. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 vyjadřuje domněnku, že v jeho věci došlo k excesu z obecné spravedlnosti. Dle názoru stěžovatele není odkaz vedlejšího účastníka na počet zaměstnanců a jejich agendu dostatečný k tomu, aby mohl žádat náhradu nákladů řízení a argumentace o složitosti věci a časově náročném studiu podkladů podle něj neobstojí už vůbec.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se rozporu v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, dle stěžovatelky založeném na skutkově a právně stejném základě, odkazuje Ústavní soud na v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se s touto námitkou vypořádal, a dodává, že by bylo jistě vhodné, aby se soud s takovýmto přeloženým rozhodnutím seznámil a vysvětlil, proč jde o odkaz nepřípadný, či jaké v daném případě shledal důvody pro jiné rozhodnutí, avšak to, že tak soud neučiní, především s ohledem na princip nezávislého soudního rozhodování, nepředstavuje podle náhledu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces.
K námitce stěžovatele stran jeho údajného nedostatečného poučení soudem prvního stupně a porušení příslušných procesních pravidel Ústavní soud konstatuje, že touto námitkou, ač není zcela precizně formulovaná, má stěžovatel zřejmě na mysli absenci poučení podle ust. §188a odst. 2 občanského soudního řádu, se kterou se však dostatečně vypořádal již soud odvolací a dovolací, a proto Ústavní soud pouze odkazuje a na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Stran stěžovatelových námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení Ústavní soud předně upozorňuje, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud v posuzovaném případě žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah ani stran rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení neshledal. Odvolací soud v projednávané věci pečlivě vysvětlil, proč žalované náhradu nákladů za zastoupení advokátem přiznal, přičemž vycházel z dostatečných skutkových zjištění a jeho závěry jsou souladné s judikaturou Ústavního soudu, na kterou též přiléhavě poukázal. Ústavní soud tak opět pouze poukazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu