ECLI:CZ:US:2012:4.US.2823.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2823/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. P., právně zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Bašty 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2011, č.j. 90 T 90/2010-138, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2011, č.j. 8 To 235/2011-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písmeno b) trestního zákona, a odsouzena ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let. Dále jí byla uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila; nahradit poškozené R. J. škodu ve výši 200.000,- Kč a poškozené E. Š. škodu ve výši 75.000,- Kč, druhou poškozenou pak ve zbytku soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že byla uznána vinnou a odsouzena pro jednání, jímž od poškozených vylákala částku 520.000,- Kč respektive 185.000,- Kč. První poškozené vrátila částku 320.000,- Kč a její rozsudkem přiznaný nárok tak činí 200.000,- Kč. Pokud se týká druhé poškozené, stěžovatelka již v řízení před nalézacím soudem uvedla, že vyplatila příteli poškozené, v důsledku jeho fyzického i verbálního napadání, částku přesahující 185.000,- Kč, tedy více než svým jednáním od poškozené vylákala. Přesto přítel poškozené, a v důsledku toho i poškozená, u soudu uvedli, že již uhrazená částka činila pouze 110.000,- Kč. Z toho důvodu byla napadeným rozsudkem uložena stěžovatelce povinnost uhradit částku 75.000,- Kč, tedy provést tuto platbu opakovaně. V řízení bylo při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků, potvrzujících tvrzení stěžovatelky o vrácení celé částky, přihlédnuto i ke vztahu svědků ke stěžovatelce. Podle přesvědčení stěžovatelky mělo být obdobně přihlédnuto i k věrohodnosti svědka přítele poškozené.
S ohledem na uvedené okolnosti jsou podle stěžovatelky závěry nalézacího soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V této souvislosti stěžovatelka připomněla nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03. Dále odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1320/08, zabývající se rozdílností pohledu na škodu v trestním a civilním řízení, což vede k povinnosti soudu jasně uvést, v čem spatřuje povinnost nahradit škodu ve stanovené výši. To se v projednávaném případě nestalo. Provedené řízení proto nedalo dostatečný podklad pro splnění předpokladů pro přiznání škody v adhezním řízení.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 90 T 90/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že předmětné řízení se týkalo pouze druhého útoku, když již před podáním obžaloby byla stěžovatelka pravomocně odsouzena pro první útok, kterého se dopustila ve stejné době.
Stěžovatelka byla stíhána pro podvodné jednání, jehož se dopustila tím, že poškozené, na základě smlouvy o zprostředkování (č.l. 9 a násl.), přislíbila obstarat trojsměnu bytu s doplatkem 350.000,- Kč, a s odměnou pro stěžovatelku ve výši 10.000,- Kč. Dále jsou ve spisu založeny kopie potvrzení o tom, že poškozená předala stěžovatelce dne 30. dubna 2007 částku 100.000,- Kč (č.l. 12); dne 4. května 2007 částku 75.000,- Kč (č.l. 16) a dne 15. června 2007 částku 185.000,- Kč (č.l. 19); souhrnem tedy smluvenou částku 360.000,- Kč. V obžalobě (č.l. 71 a násl.) je stěžovatelce kladeno za vinu, že poškozené vznikla škoda (nikoliv malá) ve výši 185.000,- Kč, kterou stěžovatelka vylákala poté, co jí předložila padělaný souhlas vlastníka nemovitostí se směnou bytů. Jak se z výpovědí poškozené, i jejího přítele, podává, trestní oznámení na stěžovatelku učinila teprve poté, co stěžovatelka přestala splácet vylákanou částku, z níž navrátila přibližně 107.000,- Kč. Ve výpovědích provedených před soudem pak svědci uvedli, že poškozené bylo i nepřímo, tedy přes tyto svědky, opakovaně předáno několik splátek po minimální částce 5.000,- Kč respektive 10.000,- Kč; přičemž souhrn těchto splátek dosahoval asi 80.000,- Kč. Avšak svědek (přítel poškozené), přebírající splátky pro poškozenou uvedl, že splátky byly v minimální výši 1.000,- Kč až 3.000,- Kč; celkovou výši převzatých splátek však neuvedl. Všichni svědci se tedy shodli na jediném, že na žádnou platbu od stěžovatelky poškozené nebylo vydáno potvrzení o jejím provedení, z nějž by bylo možno objektivně určit, jak vysokou částku stěžovatelka poškozené skutečně zaplatila. Za této situace nalézací soud přiznal poškozené náhradu ve stanovené výši a se zbytkem požadavku ji odkázal na řízení občanskoprávní. Jak již výše uvedeno, stěžovatelka od poškozené získala více peněz, přičemž poškozená může zbytek svého nároku uplatnit výhradně v občanskoprávním řízení, a na to soud prvého stupně v napadeném rozsudku poškozenou správně odkázal.
Tvrzení stěžovatelky o nepřiměřenosti přikázané náhrady, ve vztahu k jejímu subjektivnímu pocitu o množství již vrácených peněz naráží na problém stěžovatelky, která nepožadovala vystavení potvrzení o provedených splátkách. Pokud by takovými potvrzeními disponovala, mohl by je soud zohlednit. Její prosté tvrzení o uhrazení větší částky, než jakou získala, je nevěrohodné, a to i s ohledem na její trestnou činnost. Jak totiž Ústavní soud dále zjistil, stěžovatelka byla po vynesení napadených rozhodnutí pro trestný čin podvodu odsouzena, dosud nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. října 2011, sp. zn. 89 T 82/2011, k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků.
Stěžovatelka tedy neuvedla nic, co by svědčilo o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu i k výši způsobené škody. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu