ECLI:CZ:US:2012:4.US.2833.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2833/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, 272 01 Kladno, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, AK se sídlem nám. Starosty Pavla 40, 272 01 Kladno, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009 č. j. 16 Cm 186/2005-220 a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010 č. j. 8 Cmo 321/2009-304 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011 č. j. 23 Cdo 2245/2010-358 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její obchodní věci pro porušení práva na legitimní očekávání garantovaného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článků 5, 4, 95 a 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a článku 11, článku 26 a článku 37 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2009 č. j. 16 Cm 186/2005-220 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po žalované společnosti ROSSMANN, spol. s r. o. domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 893.241 Kč s příslušenstvím, jež měla stěžovatelce vzniknout ukončením odběru jejího zboží žalovanou. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2010 č. j. 8 Cmo 321/2009-304 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, dle kterého rámcová kupní smlouva uzavřená dne 2. 1. 2001 mezi stěžovatelkou a žalovanou nebyla pro absenci podstatných náležitostí kupní smlouvou dle ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku a nezakládala závazek žalované odebírat zboží od stěžovatelky, a proto výpověď rámcové smlouvy ze strany žalované nezakládá nárok na náhradu škody, jelikož žalovaná žádnou smluvní povinnost neporušila. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2011 č. j. 23 Cdo 2245/2010-358 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné.
Oproti závěrům obecných soudů je stěžovatelka přesvědčena, že rámcová kupní smlouva byla kupní smlouvou dle ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku a jejím cílem bylo zajištění pravidelných dodávek zboží žalované, což dokládá 778 dodávek uskutečněných v roce 2001 na jejím podkladě. Pokud by rámcovou kupní smlouvu nebylo možno takto právně kvalifikovat, byly dodávky uskutečněny na základě konkludentně uzavřené kupní smlouvy, přičemž pro odstoupení od ní nebyly "smluvní" důvody. Tímto postupem bylo také porušeno stěžovatelčino legitimní očekávání nabytí majetku. Stěžovatelka upozorňuje, že obchodní řetězce jednající ve vzájemné shodě zneužívají svého monopolního postavení tím, že od dodavatelů vyžadují různé platby na úhradu vlastních provozních a investičních nákladů bez jakéhokoli protiplnění, čímž dochází k jejich bezdůvodnému obohacení, a proto uzavřená rámcová kupní smlouva je simulovaným právním úkonem zastírajícím skutečný účel jejího uzavření. Stěžovatelka má rovněž za to, že uzavřená smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pravidly poctivého obchodního styku.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jak již Ústavní soud předeslal, přezkum výkladu jednoduchého práva z hlediska ústavní konformity je značně limitován v porovnání s přezkumnou činností na poli výkladu jednoduchého práva, kterou vykonávají obecné soudy. Ústavní soud se soustředí pouze na otázku respektování ústavně zaručených práv a svobod dotčeného jedince při výkladu podaném obecnými soudy, a tudíž není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi, a to i kdyby se klonil k názoru stěžovatele, pokud řešená otázka nemá současně přesah do ústavní roviny.
V projednávané věci obecné soudy náležitě osvětlily úvahy, které je vedly k přijetí stěžovatelkou kritizované právní kvalifikace uzavřené rámcové smlouvy a důsledků z ní plynoucích. Odůvodnění poskytnuté soudy je akceptovatelné a nevykazuje žádné znaky porušení ústavnosti, a proto na ně, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu ve stěžovatelčiných obdobných věcech (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/11, IV. ÚS 2684/11 II. ÚS 568/11), postačí odkázat. Obecné soudy se také řádně vypořádaly s námitkami a tvrzeními stěžovatelky, které stěžovatelka opakuje v ústavní stížnosti a jež proto nelze hodnotit jinak než jako pouhou opětovnou polemiku s právními závěry přijatými soudy v řízení stěžovatelkou vedeném. Sama skutečnost, že s těmito závěry stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená práva a právní principy.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu