ECLI:CZ:US:2012:4.US.2865.12.2
sp. zn. IV. ÚS 2865/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Štefánikova 48, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 6 To 180/2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným elektronicky dne 26. 7. 2012 se J. F. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 22. 5. 2012, vydané v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 29 T 149/2011, odporuje čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2, 3, 5, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 29 T 149/2011 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 3. 2012 nalézací soud mimo jiné obviněného uznal vinným v bodě 1) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Dne 22. 5. 2012 odvolací soud odvolání obviněného zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo; poukázal na skutkové okolnosti případu a detailně polemizoval se skutkovými i právními závěry z nich obecnými soudy vyvozenými.
V části V. ústavní stížnosti stěžovatel mj. namítl "nedostatek práva na spravedlivé řízení a porušení principů ústavnosti" dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť z provedených důkazů bylo zřejmé, že skutků, z nichž byl obviněn, se dopustit nemohl, resp. tyto skutky nemohly být prokázány.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, jehož součástí je princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, princip in dubio pro reo.; fakticky však stěžovatel nesouhlasil s právními závěry obecných soudů vyvozenými ze zjištěných skutkových okolností, hodnocením provedených důkazů a právním posouzením jeho trestní věci obecnými soudy.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
K blíže nekonkretizovanému tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239 (251)] Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že ... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací, neboť tyto informace bývají nepřímé, závislé na nedokonalosti lidské paměti, na úmyslném nebo neúmyslném zkreslení a podléhají i dalším okolnostem, které působí na jejich hodnověrnost. Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou, ... .Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou "důvodnou pochybnost" (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo na dohadu. S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Stěžovatel dále tvrdil porušení principu presumpce neviny zaručeného v článku 40 odst. 2 Listiny, dle něhož [k]aždý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. V systému Úmluvy je tento princip zakotven v článku 6 odst. 2, dle něhož [k]aždý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
V literatuře (srov. např. Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, I. vydání, str. 176; Bohumil Repík: Ľudské práva v súdnom konaní, MANZ Bratislava, 1999, str. 217 a násl.) se uvádí, že pojem presumpce neviny má více významů vztahujících se k postavení obviněného a průběhu trestního procesu. Lze rozlišovat dopad presumpce neviny na řízení, na vazbu obviněného a na ochranu pověsti obviněného před jeho odsouzením.
Podle judikatury Ústavního soudu [ú]stavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny ... spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; ... [nález ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)].
V rozhodnutí o nepřijatelnosti pléna Komise pro lidská práva ze dne 3. 10. 1978 ve věci Krause proti Švýcarsku (stížnost č. 7986/77, odst. 3.a) Komise uvedla, že Článek 6 odst. 2 Úmluvy, zakotvující princip presumpce neviny, je především zárukou procesního charakteru (...). Jeho význam je však širší. Zaručuje každému, že orgány veřejné moci jej nemohou považovat za vinného z trestného činu předtím, než příslušný soud zjistí jeho vinu podle zákona. Může tudíž dojít k porušení článku 6 odst. 2 Úmluvy, pokud orgán veřejné moci prohlásí - dříve než o tom rozhodne příslušný soud - že určitá osoba je vinna trestným činem, Z toho však nevyplývá, že orgány státu nesmějí informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení. Neporušují článek 6 odst. 2 Úmluvy, když prohlásí, že existuje podezření, že určitá osoba byla zatčena, že se přiznala, atd. Nepřípustné je formální prohlášení, že osoba je vinná.
Z ústavní stížnosti nelze jakkoliv dovodit, v čem konkrétně mělo k tvrzenému porušení principu presumpce neviny dojít.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností nenapadenému rozhodnutí nalézacího soudu.
Po celkovém posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu