ECLI:CZ:US:2012:4.US.2878.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2878/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem se sídlem Praha 1, Nekázanka 11, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 26. 7. 2012 č. j. 55 To 369/2012-15 a proti usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 6 PP 94/2012-9 ze dne 3.7.2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 7. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí okresního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TrZ"). Rovněž se také stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, jímž tento soud zamítl stížnost stěžovatele směřující proti zmiňovanému rozhodnutí Okresního soudu v Liberci. Soudy přitom měly porušit zejména stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Neprovedly totiž důkazy, o něž stěžovatel svoji žádost mimo jiné opíral. Stěžovatel přitom chtěl prokázat vedení řádného života výslechem své přítelkyně (ta je těhotná a stěžovatel ji chce zaopatřit), potvrzením o stěžovatelově zaměstnání a prohlášením obyvatel obce, v níž stěžovatel žije.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
Ústavní soud v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (sp. zn. IV. ÚS 70/09; U 10/53 SbNU 863). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud toliko stručně odkazuje zejména na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel sice při současném výkonu trestu odnětí svobody nebyl doposud kázeňsky trestán, ale ani odměněn (nebyla tedy zatím prokázána jeho snaha o nápravu). To platí tím spíše, že v případě stěžovatele se jedná o mimořádně nebezpečného recidivistu, jenž byl v minulosti odsouzen za trestný čin vraždy. Jak se tedy uvádí v ústavní stížností napadených rozhodnutích, je proto potřeba na stěžovatele výchovně působit další dobu; stěžovatel byl ostatně již v minulosti podmíněně propuštěn, ovšem opětovně páchal úmyslnou trestnou činnost.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu