ECLI:CZ:US:2012:4.US.2880.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2880/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky DYTRON EUROPE s.r.o., se sídlem v Praze 9, Toužimská 943/24a, právně zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 27/2011-75 ze dne 21. listopadu 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na ochranu majetku dle čl. 11 ve spojení s čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Cm 52/2008 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 10 Cm 52/2008-43 ze dne 24. září 2010 k žalobě spol. DYTRON s.r.o. (dále jen "žalobkyně") uložil stěžovatelce změnit do 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku svoji firmu doplněním nejméně o jedno víceslabičné slovo a podat u příslušného rejstříkového soudu návrh na změnu zápisu firmy v obchodním rejstříku (výrok I.), v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby soud uložil stěžovatelce povinnost doplnit nejméně jedno víceslabičné slovo před dosavadní znění firmy zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem 3 Cmo 27/2011-75 ze dne 21. listopadu 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.131,50 Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 775/2012-114 ze dne 16. května 2012 odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci předchozího řízení před obecnými soudy vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů, kterými jí bylo uloženo změnit firmu a předkládá argumenty, kterými dokládá nesprávnost těchto rozhodnutí. Stěžovatelka též namítá, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou absence poučení dle ust. §118a odst. 2 občanského soudního řádu soudem prvního stupně a toto pochybení jednak nenapravil, jednak sám věc posoudil odchylně nejen od tvrzení účastníků, ale též ve srovnání s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž došlo též k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně zjištění skutkového stavu, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Podle přesvědčení Ústavního soudu Vrchní soud v Praze svým v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Toto své rozhodnutí též přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud z hlediska hmotněprávního pro stručnost pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Pokud jde o námitku stěžovatelky stran nevypořádání se odvolacím soudem se stěžovatelkou namítanou absencí poučení dle ust. §118a odst. 2 občanského soudního řádu soudem prvního stupně, musí Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit, neboť odvolací soud se s touto námitkou skutečně opomněl vypořádat. Podle náhledu Ústavního soudu však v projednávané věci nebyly naplněny předpoklady pro nezbytnost poučení stěžovatelky soudem prvního stupně dle uvedeného ustanovení, a proto toto pochybení odvolacího soudu nepovažuje Ústavní soud za tak závažné, aby vyžadovalo jeho kasační zásah.
Ústavní soud dále nezjistil ani porušení zásady dvojinstančnosti řízení, když stěžovateli nepřisvědčil v jeho názoru, že odvolací soud věc posoudil odchylně od tvrzení účastníků a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud pouze nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o nemajetkové povaze práv vázaných k firmě, nicméně tento závěr neměl žádný vliv na posouzení promlčení práva žalobkyně domáhat se změny firmy stěžovatelky. V ostatních závěrech pak odvolací soud soudu prvního stupně přisvědčil.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu