ECLI:CZ:US:2012:4.US.2889.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2889/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, AK se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2011 čj. 5 To 236/2011-239 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 5. 2011 čj. 6 T 161/2010-215 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 27. 9. 2011 se M. M. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 6 T 161/2010.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu vyplývají následující skutečnosti.
Dne 30. 5. 2011 nalézací soud obviněného uznal vinným zločinem podplácení podle §332 odst. 1 alinea jedna, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků.
Dne 13. 7. 2011 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nalézací i odvolací soud porušily právo na řádný a spravedlivý proces zakotvené v čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K namítanému zásahu do základních práv mělo dojít konkrétně tím, že "[d]ůkazní situace byla natolik chudá, že měla být bez dalšího ctěna procesní zásada in dubio pro reo, avšak i přes absenci řádně získaných a před soudem provedených důkazů tato ctěna nebyla." Obecné soudy zcela opomněly nález ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07, přecenily důkazní hodnotu videozáznamů a dopustily se nepřípustné spekulace; videozáznamy navíc měly být, jako důkazy získané nezákonně a tudíž nepoužitelně, vyřazeny ze spisu. Za takové situace by soud neměl k dispozici nic, z čeho by bylo možno usuzovat o stěžovatelově vině a potažmo trestu.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na písemné vyhotovení svého rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakoval námitky, které uplatnil ve svém odvolání ze dne 6. 6. 2011 (č. l. 222 násl. vyžádaného spisu) a v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu dne 13. 7. 2011(č. l. 236 násl. vyžádaného spisu). V této souvislosti připomíná, že není úkolem Ústavního soudu posuzovat výhrady stěžovatele adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mají být napraveny v průběhu odvolacího řízení.
Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatele se odvolací soud zúplna vyrovnal ve svém usnesení ze dne 13. 7. 2011, v němž dostatečně podrobně uvedl důvody, na nichž bylo toto jeho rozhodnutí založeno.
K tvrzení o údajné nezákonnosti důkazu videonahrávkou Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny, resp. článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), sice zaručují právo na spravedlivý proces, neupravují však druhy a přípustnost důkazů jako takových (což v trestních věcech je především věcí trestního řádu). Ústavní soud především posuzuje, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což zahrnuje i posouzení tvrzené "nezákonnosti", a v případě, kdy se jednalo o porušení jiného práva chráněného Listinou či Úmluvou, povahy tohoto porušení (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas proti České republice, stížnost č. 5935/02, dostupný na http://www.echr.coe.int), což v případě stěžovatele nezjistil.
K tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)] Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k němuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrhy podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu