ECLI:CZ:US:2012:4.US.2902.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2902/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. A., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, AK se sídlem Ječná 7/548, 120 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 5 A 38/2012-25-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s tvrzením o porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy domáhal zrušení výroku II. ve shora označeném usnesení, jímž správní soud v řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle §87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, o které Ministerstvo vnitra nerozhodlo v zákonem stanovené lhůtě 60 dnů ani ve lhůtě určené Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Stěžovatel proto podal dne 2. 3. 2012 žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného, kterou vzal zpět poté, co žalovaný vydal dne 25. 4. 2012 v jeho věci zamítavé rozhodnutí. Městský soud v Praze ke stěžovatelově návrhu řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud připustil, že žalovaný nedodržel lhůty k vydání rozhodnutí, nicméně po zvážení všech úkonů, které správní orgán ve věci učinil, dospěl k závěru, že nebyl ve věci nečinný a že žaloba by nebyla důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení před Ministerstvem vnitra a závěrům Městského soudu v Praze oponoval. Dle jeho názoru je nečinným správní orgán vždy tehdy, pokud nevydá rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě či nerespektuje opatření proti nečinnosti, které již samo o sobě v jeho věci signalizovalo, že k závěru o nečinnosti správního orgánu dospěla i Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Podle stěžovatele nemá soud zkoumat, zda žalovaný správní orgán skutečně byl či nebyl nečinný, neboť zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, vychází v ustanovení §60 odst. 3 z úspěšnosti ve smyslu procesním.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou stěžovatelovy ústavně právní argumentace byl jeho nesouhlas s interpretací části ustanovení §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Podle věty první téhož ustanovení prvotně platí, že v případě zastavení řízení nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení žádný z účastníků. Z dosahu tohoto ustanovení je však připuštěna výjimka, podle které "vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení".
Pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady nákladů soudního řízení, Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že právo na náhradu nákladů řízení má pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr; žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech soudního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany a že důvod k jeho zásahu je dán pouze ve výjimečných případech, např. v případě, kdy soud zjevně a neodůvodněně vybočí ze standardů výkladu příslušné procesně právní normy, která nemůže být obecně respektována (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007, N 179/47 SbNU 371).
V projednávané věci se Městský soud v Praze při zkoumání podmínek pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli zabýval důvodností podané žaloby. Ústavní soud takový postup akceptuje, neboť pouze v případě, kdy žalobce opodstatněně brojí proti nečinnosti správního orgánu, má právo na náhradu nákladů soudního řízení. Zjištění Městského soudu v Praze, že žalovaný nebyl nečinný, neboť prováděl (byť s jistými prodlevami) úkony nutné k prověření okolností nutných pro rozhodnutí o návrhu stěžovatele, je závěrem majícím oporu ve spisovém materiálu žalovaného správního orgánu, přičemž závěr z tohoto zjištění učiněný nelze označit za extrémně nesouladný či jinak zcela neudržitelný. Je-li předmětem žaloby proti nečinnosti správního orgánu posouzení, zda byl správní orgán nečinný, nelze soudu vytýkat, že svoje úvahy stran důvodnosti jejího podání vysloví v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů i tehdy, byla-li žaloba vzata zpět a soudní řízení zastaví.
Pravidlo srovnatelné s ustanovením §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. obsahuje i §146 odst. 2 o. s. ř.. Toto ustanovení explicitně uvádí požadavek důvodnosti žaloby, která byla následně vzata zpět pro chování žalovaného. Stanovisko právní teorie i praxe obecné justice, podle kterých je důvodnost návrhu v civilním řízení nutno uvažovat výhradně procesně (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), je Ústavnímu soudu samozřejmě známo, nicméně situace, kdy soud zvolí pro posouzení důvodnosti podané žaloby přístup kvalitativně jiný, a priori nevylučuje (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006, N 63/40 SbNU 623).
V projednávané věci Ústavní soud uzavřel, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v jeho náhradově nákladovém výroku nelze podřadit pod rozhodnutí, které zakládá nepřípustné ústavně právní konsekvence, jak byly shora naznačeny, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu