ECLI:CZ:US:2012:4.US.2908.11.2
sp. zn. IV. ÚS 2908/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. F., právně zastoupeného JUDr. Josefem Oubrechtem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Na Hrázce 241, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. prosince 2009, č.j. 12 T 29/2008-5711, a proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2010, č.j. 10 To 104/2010-5816, a Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, č.j. 3 Tdo 1134/2010-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, zakotveným v čl. 2 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odst. 2 Listiny, a právo na posouzení trestnosti činu podle zákona účinného v době jeho spáchání, případně použití pozdějšího, je-li to pro pachatele příznivější, zakotvené v čl. 40 odstavec 6 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby ve skutcích vyjmenovaných v rozsudku. Odvolání stěžovatele i státního zástupce proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že trestného činu se měl podle soudů dopustit tím, že dovážel ze zahraničí vozidla se záměrem uvést je zde do provozu, ačkoliv nesplňovaly podmínky pro schválení technické způsobilosti, a proto neoprávněně přepisoval, nebo nechal přepsat údaje o datu registrace, případně o emisní normě. Za stěžejní námitku považuje stěžovatel otázku, zda je možné, aby zahraniční technický průkaz, který byl prokazatelně úředně znehodnocen, byl na území České republiky považován za veřejnou listinu. Soudy v jeho věci použily výklad tohoto pojmu, který je nesprávný, nelogický a nepřípustně rozšiřující podmínky trestnosti. V odvolání stěžovatel namítal nesprávnost postupu nalézacího soudu, který tento pojem vykládal podle §176 trestního zákona a nikoliv podle definice v §131 trestního zákoníku. Krajský soud by pak následně přiznal znehodnocenému zahraničnímu technickému průkazu charakter veřejné listiny jen v případě, že je tato předložena správnímu orgánu. Přes stěžovatelovy námitky tak dospěly odvolací a dovolací soud k závěru, že zákonnou podmínku aplikace příznivější právní úpravy pro stěžovatele lépe splňuje trestní zákon platný v době spáchání trestného činu, než pozdější trestní zákoník. Stěžovatel je však přesvědčen, že v jeho případě tomu tak nebylo, přičemž při aplikaci §131 trestního zákoníku by bylo jednání stěžovatele nutno posoudit jako přestupek proti pořádku ve státní správě dle §21 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 12 T 29/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy.
V projednávané věci byl stěžovatel trestně stíhán, shledán vinným a odsouzen pro trestnou činnost, které se dopustil v letech 2001-2004, kdy ve 23 případech dovezl do České republiky osobní vozidla, která původně nesplňovala požadavky pro registraci, po "omlazení" dokladů však k registraci bez potíží došlo. Námitky stěžovatele týkající se charakteru dokladů, které při registraci vozidel stěžovatel předkládal českým správním orgánům, opakovaně užil jak v řízení před soudem nalézacím, tak i v opravných prostředcích. Soudy všech stupňů tyto námitky opakovaně posuzovaly a opakovaně dospěly ke stejnému závěru o neopodstatněnosti námitek stěžovatele. Přesto i v ústavní stížnosti stěžovatel tyto námitky zopakoval a domáhal se zrušení odsuzujícího rozhodnutí s ohledem na neexistenci platných dokladů.
Příslušná ustanovení trestních předpisů chrání nejen fyzickou podobu veřejných listin, tedy stíhají sankcí jakýkoliv neoprávněný zásah do informací na příslušném nosiči, tak i užití veřejné listiny. Za trestné tak je, v souladu s čl. 39 Listiny, považováno použití listiny jako veřejné, ačkoliv tato jí není, a to bez ohledu byla-li jí dříve nebo nebyla-li jí vůbec nikdy. Jinými slovy řečeno je trestné prezentovat za veřejnou listinu něco, co jí v okamžiku užití není.
Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). Jak soud odvolací, tak i dovolací dospěly k jednoznačnému závěru o správnosti aplikace trestního zákona. Nejvyšší soud sice z části vyvrátil úvahu krajského soudu o posouzení příslušné normy, neshledal však přes zjednodušující výklad pochybení v závěru o její aplikovatelnosti. Ani Ústavní soud nemá za to, že by aplikací trestního zákona došlo k porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 40 odst. 6 Listiny. Soudy splnily požadavky dané v čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive v čl. 2 odst. 3 Ústavy, a rozhodnutí o podmíněném zbavení stěžovatele osobní svobody tak vynesly zcela oprávněně.
Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, z níž by bylo možno dovodit, že postupem obecných soudů došlo k tvrzenému zásahu do jeho zaručených práv. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, úplně, dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo ústavní stížnost.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu