ECLI:CZ:US:2012:4.US.2921.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2921/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. M., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Drábek & Pezl Praha 2, Oldřichova 23, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2010, č.j. 41 T 18/2009-1020, a Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2010, č.j. 11 To 14/2010-1096, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, č.j. 6 Tdo 1275/2010-1165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na obhajobu, zakotvené v čl. 40 odstavce 3 Listiny a v čl. 6 odstavce 3 písmeno c) Úmluvy, a právo na posouzení trestnosti dle čl. 40 odstavce 6 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odstavce 1 a odstavce 2 písmeno a) a b) a odstavce 3 písmeno b) trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odstavce 1 trestního zákona; trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle ustanovení §217 odstavce 1 písmeno a) trestního zákona a trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle ustanovení §217a odstavce 1 a odstavce 2 písmeno b) trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a zařadil jej do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí, specifikovaných ve výroku rozsudku dvou mobilních telefonů s vloženými SIM kartami, 14 plastových sáčků zip-lock se zelenou rostlinnou látkou, tašky s obsahem sušeného rostlinného materiálu, digitální váhy, drtičky na marihuanu, 25 sáčků se zipovým uzávěrem a 200 sáčků s rychlouzávěrem. Současně byl zproštěn obžaloby z pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odstavce 1 a odstavce 2 písmeno a) a b) a odstavce 3 písmeno b) trestního zákona. K odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze a nově stěžovatele při nezměněném výroku o vině a stěžovatele odsoudil shodně, jen jej pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem. Dovolání citovaným usnesením Nejvyšší soud zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že k zásahu do jeho práv došlo především opakovaným odmítáním jeho návrhů na provedení dalších důkazů jako nadbytečných, a to již v rámci přípravného řízení. Dále neumožněním nahlížet do vyšetřovacího spisu a následně nedostatkem času k jeho prostudování. Ke zkrácení stěžovatele v jeho právech mělo dojít rovněž u hlavního líčení, a to použitím svědecké výpovědi z přípravného řízení, pořízené bez vyrozumění advokáta či nepřipuštěním výpovědi ve prospěch stěžovatele. Městský soud v Praze měl též opomenout závěry znaleckého posudku, neposkytl stěžovateli v rozporu s §216 a 217 trestního řádu poslední slovo (viz protokol o hlavní líčení z 18. ledna 2010). Obecné soudy také měly při výpočtu množství prodané marihuany porušit zásadu in dubio pro reo. K tomu v ústavní stížnosti odkázal na jednotlivé útoky. K jednotlivým výtkám pak odkázal i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 282/2000; sp. zn. II. ÚS 175/06; sp. zn. II. ÚS 623/05; sp. zn. IV. ÚS 335/05; sp. zn. III. ÚS 77/01, a sp. zn. II. ÚS 1975/08.
Závěrem stěžovatel uvedl, že soudy při hodnocení jeho jednání měly při správném popisu skutků použít trestní zákoník a nikoliv trestní zákon, tedy, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle ustanovení §283 odstavce 1 a 2 písmena c) a d) trestního zákoníku, přičemž takový návrh soudu předložila i státní zástupkyně. Pokud by soudy akceptovaly zásady spravedlivého procesu, dospěly by k závěru, že celkové množství marihuany prodané nezletilým nesplňuje požadavek na užití přísnější sazby. Zde odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 158/2000. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 18/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že stěžovatel byl stíhán, shledán vinným a odsouzen pro prodej marihuany 43 osobám, převážně mladistvým či nezletilým, a dále nabízení peněz či marihuany šesti mladistvým za pohlavní styk. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pak opakováním jeho obhajoby v řízení, s níž se nalézací soud dostatečně vypořádal. Rovněž odvolací a dovolací soud se vypořádaly s opakováním námitek v opravných prostředcích, a to způsobem, v němž Ústavní soud pochybení neshledává.
Pokud se týká tvrzení o odmítnutí provedení nadbytečných důkazů, to orgány veřejné moci dostatečně odůvodnily způsobem, který naplňuje i požadavky dané judikaturou Ústavního soudu. Jak je dále ze spisu patrné, stěžovateli byl vyšetřovací spis předložen poté, co byly provedeny veškeré výslechy, k jeho námitce na nedostatek času a k předložení návrhů na doplnění dokazování vyšetřovatel reagoval adekvátně. Poté, co státní zástupce urgoval u obhájce informace o svědcích (č.l.643), návrhům stěžovatele z části vyhověl, z části je jako nadbytečné odmítnul. Při následném seznámení se se spisem pak stěžovatel stvrdil, že doba k prostudování byla dostatečná (č.l. 697). Nahlížení do spisu tedy rovněž proběhlo zcela v souladu s §65 trestního řádu. Ani v řízení před soudem neshledal Ústavní soud tvrzená pochybení; nebyly použity svědecké výpovědi z přípravného řízení pořízené bez přítomnosti obhájce; stěžovateli bylo poskytnuto poslední slovo (protokol z hlavního líčení ze dne 18. ledna 2010, byl vyhotoven na základě audiozáznamu, z něhož je, v souboru označeném "41 T 18/2009 závěrečné návrhy.mp3" v čase 34:50, patrné, že stěžovateli poslední slovo poskytnuto bylo, byť je v přepisu do protokolu označeno jako závěrečná řeč obžalovaného). Soud se zabýval provedenými důkazy důkladně, zhodnotil znalecké posouzení a uvedl, proč další důkazy považoval za nadbytečné. Otázkou aplikované trestní normy se důkladně zabývaly soudy všech stupňů a opakovaně dospěly k jednoznačnému závěru o správnosti použití trestního zákona. Proto na jejich postupu ani na takovém závěru Ústavní soud neshledal žádné pochybení. Soudy zcela v rámci svých kompetencí rozhodly o vině stěžovatele a příslušejícím trestu, důkazy hodnotily v souladu s procesními zásadami vyjádřenými v platných právních předpisech a své závěry jasně, důkladně a srozumitelně odůvodnily. Naproti tomu stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu