ECLI:CZ:US:2012:4.US.3001.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3001/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J.-F. O., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, AK VEPŘEK CASKA VLACHOVÁ, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001 čj. 1 Co 412/2010-370 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010 čj. 31 C 126/2009-271 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. 10. 2011 se J.-F. O. (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o ochranu osobnosti byla v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, porušila ústavně zaručená práva na ochranu osobnosti a spravedlivý proces dle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 31 C 126/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 19. 8. 2010 nalézací soud žalobu na ochranu osobnosti jako nedůvodnou rozsudkem zamítl (výroky I. až IX.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky X. a XI.).
Dne 19. 7. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvoláním žalobce a vedlejšího účastníka rozsudek nalézacího soudu změnil ve výroku X. o nákladech řízení (výrok I.), jinak potvrdil.
III.
Stěžovatel v části II. ústavní stížnosti podrobně odůvodnil tvrzenou protiprávnost a protiústavnost rozsudku nalézacího soudu.
Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu stěžovatel v části III. ústavní stížnosti tvrdil, že soud se dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami, jeho rozhodnutí bylo překvapivé (neboť rozsudek nalézacího soudu potvrdil ze zcela jiných důvodů, než z jakých nalézací soud žalobu zamítl, aniž by před jeho vydáním seznámil účastníky řízení se svým právním názorem či závěry, ke kterým dospěl, a umožnil stěžovateli se k nim vyjádřit), výrazem nepřípustné libovůle, a skutkové závěry (odlišné od skutkových závěrů nalézacího soudu) byly nesprávné, ničím nepodložené, nepřezkoumatelné a naprosto nelogické.
IV.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl důvody, proč výtky stěžovatele k jeho rozhodnutí se vztahující považoval za neopodstatněné.
Stěžovatel v replice k vyjádření nalézacího soudu mj. uvedl, že nepovažoval za nutné znovu opakovat svoji argumentaci ohledně protiprávnosti a protiústavnosti jeho rozhodnutí.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Ústavní soud je toho názoru, že není jeho prvotním úkolem posuzovat výhrady stěžovatele adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přesto však konstatuje, že rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 8. 2010 dostatečně podrobně uvádí důvody, na nichž byl založen.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces "překvapivým rozhodnutím" odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že jeho ustálená judikatura obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, avšak zastávaje jiný právní názor. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (srov. např. usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2254/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz; nález ze dne 28. 2. 2007 I. ÚS 35/06, Sb. n. u., sv. 44, str. 469). V projednávané věci se o překvapivé rozhodnutí nejednalo, neboť odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil ze shodných skutkových a právních důvodů, na jejichž základě rozhodl soud nalézací, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.
Závěry, k nimž ve stěžovatelově věci dospěly nalézací a odvolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněnými může odkázat. Nesouhlas s nimi vyjádřený v ústavní stížnosti lze sice pochopit, avšak sám o sobě - nepodpořen zjištěními Ústavního soudu v tom směru, že by snad vskutku mělo jít o rozhodnutí protiústavní - nemůže ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vést. Obsahem práva na spravedlivý proces není totiž samozřejmě právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohl být stěžovatel spokojen, neboť je zjevné, že nezávislé soudní řešení občanskoprávních sporů téměř vždy vyústí do situace, v níž pouze jedna ze soudících se stran je stranou vítěznou.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu