ECLI:CZ:US:2012:4.US.3018.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3018/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti N. J. S. S., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem na adrese Ostrava-Moravská Ostrava, Vítkovická 3276/2A, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2012 č. j. 28 Cdo 3983/2011-539, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2011 č. j. 56 Co 78/2011-465 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. září 2010 č. j. 64 C 188/2001-392, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. srpna 2012, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. výroků v ústavní stížnosti označených, s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva podle čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 64 C 188/2001 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 28. června 2001 domáhal zaplacení částky ve výši 8 434 625,40 Kč s příslušenstvím jako finanční náhrady za nevydané nemovitosti dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších zákonů. Ve věci naposledy rozhodoval Nejvyšší soud, a to jednak rozsudkem ze dne 12. ledna 2012 č. j. 28 Cdo 3983/2011-524, jehož III. výrok napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 10. října 2012 pod sp. zn. I. ÚS 1233/12 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, dále pak doplňujícím rozsudkem napadeným předmětnou ústavní stížností, kterým Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2011 sp. zn. 56 Co 78/2011 (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o tomto dovolání (výrok II.) a uvedl, že tímto rozsudkem se doplňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2012 sp. zn. 28 Cdo 3983/2011 (výrok III.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím soudů co do otázky úroků z prodlení a náhrady nákladů právního zastoupení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 1688/09, IV. ÚS 881/07, I. ÚS 1310/09 a I. ÚS 653/03.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí opakovaně zabývaly a svá rozhodnutí zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že v řízení nebyl naplněn princip legitimního očekávání. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu