ECLI:CZ:US:2012:4.US.3090.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3090/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o. se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, AK Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 5. 2012 č. j. 114 EC 203/2010-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označeného rozsudečného výroku v její civilní věci pro porušení článku 90 Ústavy a práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil Ústavní soud, že Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost uhradit stěžovatelce jakožto postupníku pohledávky vůči žalovanému částku ve výši 1 008 Kč s prodlením představující jízdné v městské hromadné dopravě a přirážku za jízdu bez jízdního dokladu (výrok I.). Procesně úspěšné stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) sestávající se z odměny za zastoupení advokátem ve výši jednonásobku vymáhané částky, soudního poplatku, dvou režijních paušálů a DPH. V odůvodnění uvedl, že o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a za použití nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/2011.
Stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí neodkázal na žádné zákonné ustanovení a nepostupoval tudíž ani dle své diskrečního oprávnění ve smyslu ustanovení §150 či §151 odst. 2 o. s. ř. umožňujícího snížit náhradu nákladů řízení; takové rozhodnutí dle stěžovatelčina názoru překročilo meze předvídatelného rozhodování a je projevem svévole. Stěžovatelka má za to, že soud nezohlednil její náklady vynaložené na mzdy jejích zaměstnanců, software, nájemné a provoz kanceláře. Soud naopak nepatřičně přihlédl k tomu, že stěžovatelka je oproti žalované fyzické osobě ekonomicky silnější subjekt, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení, a dodává, že v situaci, kdy dopravním podnikům je přiznávána náhrada nákladů řízení v plné výši, jí nebyl zachován ani rovný přístup k právům v porovnání s postupitelem. Má za to, že v případě, kdy je třeba vyhovět kvalifikované výzvě nebo se věcí koná ústní jednání, nelze již hovořit o formulářové žalobě. Upozorňuje, že jako postupník zaplatila za soubor pohledávek plnou částku, a proto má právo na navrácení celé investice do něj. Aplikaci nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 považuje za nesprávnou, neboť soud měl postupovat dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., pro jejíž vyloučení nebyly dány důvody, jestliže nebyla v rozporu se zákonem; jinak by byla zrušena Ústavním soudem nebo zákonodárcem. Podotýká, že ani u bagatelních sporů nemá být trpěno porušování práva bez jakýchkoli citelnějších následků, a poukazuje na novelizaci vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., která reagovala na situace, kdy náhrada nákladů řízení je soudy cíleně snižována nebo nepřiznána vůbec. Má za to, že neexistence opravného prostředku proti výroku o náhradě nákladů řízení v bagatelních věcech je nepřiměřeným zásahem do práva na spravedlivý proces.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Otázkou náhrady nákladů řízení v případě formulářových žalob se Ústavní soud zabýval v řadě stěžovatelčiných věcí, zejména pak v nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12 (dostupný, stejně jako nález I. ÚS 3923/11, na http://nalus.usoud.cz), v němž se uvedené problematice detailně věnoval a vyčerpávajícím způsobem reagoval na plejádu stěžovatelčiných námitek. Neztotožnil se se stěžovatelčiným právním názorem upírajícím soudu oprávnění posuzovat účelnost vynaložených nákladů; naopak dovodil, že povinnost k posouzení jejich účelnosti při rozhodování o náhradě nákladů řízení výslovně vyplývá z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Vysvětlil, že právním názorem podaným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 nebyla ani v nejmenším popřena myšlenka, že úspěšnému účastníku lze přiznat pouze takové náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a že předložený právní názor nelze interpretovat tak, že by ve všech věcech tohoto typu musela být úspěšným žalobcům přiznávána náhrada nákladů řízení ve výši odpovídající vymáhané jistině; uvedený právní názor je třeba chápat jako nabídku možné ústavně konformní varianty, založené na aplikaci §150 o. s. ř. Ústavní soud poukázal na hromadnost, jednoduchost a administrativní povahu projednávaných věcí, přičemž z okolností, které přesvědčivě popsal okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i ze samotného textu ústavní stížnosti, vyvodil, že stěžovatelka se v řízení nenechala zastoupit proto, aby jí byla poskytována kvalifikovaná právní pomoc osobou práva znalou, ale toliko za účelem dosažení bezdůvodného zisku prostřednictvím náhrady nákladů spojených se zastoupením advokátem. Opětovné zastupování stěžovatelky advokátem tedy neodpovídá účelu, který procesní právo v tomto institutu sleduje, protože stěžovatelka se jím snaží získat výhodu, kterou procesní právo nepředpokládá, což lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva, ba dokonce jako šikanózní jednání, neboť je vedeno přímým úmyslem způsobit žalovanému újmu v podobě částky, kterou by musel zaplatit na náhradě nákladů spojených se zastoupením advokátem. Ústavní soud se také podrobně zabýval přiměřeností a předvídatelností sankce za protiprávní jednání, jíž se ve své ústavní stížnosti dovolávala stěžovatelka.
Ústavní soud nemá důvodu se od těchto závěrů odchylovat a dodává, že stěžovatelce nelze přisvědčit v tvrzení, že se okresní soud dopustil svévole, pokud své rozhodnutí o nákladech řízení neopřel o žádné zákonné ustanovení, protože z odůvodnění jeho rozsudku je patrno, že vycházel z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a právních závěrů obsažených v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/2011. Ani právo na vymožení celé pohledávky nebylo stěžovatelce napadeným rozhodnutím soudu upřeno, neboť v přezkoumávaném řízení byla stěžovatelce přiznána částka plně odpovídající uplatněné pohledávce. Je věcí a rizikem dopadajícím toliko na bedra stěžovatelky jakožto podnikatele, za jakou cenu postupované pohledávky nabyde; žalovaný není povinen nést důsledky ekonomických rozhodnutí stěžovatelky a stěžovatelčina nenaplněná očekávání finančního výnosu z jiných pohledávek dorovnávat pomocí úhrady neúčelně vynaložených nákladů řízení. Ohledně nepřípustnosti opravného prostředku proti výroku o nákladech řízení v bagatelních věcech Ústavní soud odkazuje na své usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387), podle něhož z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z článku 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu