ECLI:CZ:US:2012:4.US.3116.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3116/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO, s. r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. května 2012 č. j. 11 EC 152/2010-77, v řízení o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, za účasti Okresního soudu Brno-venkov jako účastníka řízení a J. N. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 37 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení výroku II. shora označeného rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených příloh, stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejším účastníku zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, jakožto částky představující jízdné a přirážku k němu. Předmětná pohledávka byla Dopravním podnikem Ostrava, a. s., postoupena smlouvou ze dne 14. 11. 2008 na společnost FREEDOM Investment, s. r. o., a následně na žalobce, tedy stěžovatele, smlouvou ze dne 27. 11. 2008. Přestože byla stěžovatelka ve věci zcela úspěšná, Okresní soud Brno-venkov jí rozsudkem ze dne 15. května 2012 č. j. 11 EC 152/2010-77 přiznal ve výroku II. nárok na náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu 2.229,60,- Kč. K nákladovému výroku okresní soud uvedl, že v daném případě soud při výpočtu paušální odměny nepostupoval dle §3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., neboť za daných okolností by paušální odměna dle citované vyhlášky byla zjevně nepřiměřenou. Konstatoval, že se jedná o řízení zahájené podáním tzv. formulářové žaloby, předmětem řízení byla nepochybně bagatelní částka (peněžitá částka do 2.000,- Kč) a žalovaný v řízení vystupoval jako spotřebitel. Soud proto v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 stanovil jako přiměřenou odměnu za právní zastoupení částku rovnající se jednonásobku žalované jistiny.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje závěrům soudu, který jí jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal plnou náhradu nákladů řízení. Soud podle jejího názoru své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, neodkázal na žádné zákonné ustanovení a nepostupoval tudíž ani dle svého diskrečního oprávnění na snížení nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 či §151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Tento postup soudu považuje stěžovatelka za svévolný a dle jejího názoru není na soudu, aby hodnotil, zda vynaložení nákladů na právní pomoc advokáta bylo pro žalobce účelné či nikoli. Je běžnou praxí a i základním procesním právem účastníka, být při soudním jednání zastoupen advokátem, který je dostatečně kvalifikován k tomu, aby účastníku řízení poskytl právní pomoc potřebnou k dosažení příznivého výsledku řízení, jehož by účastník řízení jinak, při absenci dostatečné odbornosti, nemusel dosáhnout. Soud dle názoru stěžovatelky nepatřičně přihlédl k tomu, že na jedné straně stojí právnická osoba, neboli ekonomicky silnější subjekt, a na druhé straně osoba fyzická. K tomuto však nelze přihlížet, neboť princip rovnosti je jedním ze základních principů soudního řízení. Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch a důvodně očekávala v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., že jí bude v případě úspěchu ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1236/07, I. ÚS 257/05 a I. ÚS 191/06 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ve výroku II. zrušil.
II.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
5. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
6. Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce obdobnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to v usneseních sp. zn. IV. ÚS 985/12 ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1916/12 ze dne 30. 5. 2012 a dalších (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k nepřiznání uplatněných nákladů řízení, jakož i postup, jímž okresní soud k tomuto závěru dospěl, je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení nemá Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na citovaná rozhodnutí pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Na věci nic nemění ani zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, jehož zohledněním Okresní soud Brno- -venkov odůvodnil své rozhodnutí, neboť jak již Ústavní soud zdůraznil např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 844/12 ze dne 23. 5. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nálezu nabídnutá eventualita hodnocení náhradově nákladových rozsudečných výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" je toliko jednou z více ústavně akceptovatelných možností. Ústavní soud dále odkazuje na svůj poslední zamítavý nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud vyslovuje obsažně své závěry k obdobné argumentaci stěžovatelky uvedené v její dříve podané ústavní stížnosti.
7. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu