ECLI:CZ:US:2012:4.US.3140.12.2
sp. zn. IV. ÚS 3140/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného Mgr. Zuzanou Mackovou, advokátkou, AK se sídlem Havlíčkova 12, 796 01 Prostějov, proti přípisu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2012 č. j. Na 133/2012-4 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Nejvyššího státního zástupce, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného přípisu Nejvyššího správního soudu pro porušení jeho práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V uvedeném přípise bylo stěžovateli sděleno, že Nejvyššímu správnímu soudu jakožto vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví nepřísluší zasahovat ani do postupu soudů ve věcech občanskoprávních a trestních, ani do postupu Nejvyššího státního zástupce a že námitku podjatosti lze vznést za účelem vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí v konkrétní věci a nikoli na základě paušalizujících tvrzení o určitých skutečnostech bez návaznosti na jakékoli probíhající řízení. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud neměl jeho věc vyřídit pouhým neformálním přípisem, ale měl jej dle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat k opravě podání nebo dle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. návrh odmítnout usnesením.
Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem uložil Nejvyššímu státnímu zástupci povinnost vydat příkaz Okresnímu státnímu zastupitelství v Prostějově a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně nediskriminovat romskou menšinu v trestních řízeních, neboť jmenované orgány činné v trestním řízení údajně v souvislosti s romskou komunitou dlouhodobě "nedodržují zákony této země, soudí bez důkazů, manipulují se svědky v neprospěch pachatelů trestných činů apod.", což stěžovatel dokládá na případech odsouzených A. L. a P. L.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud dle článku 88 odst. 2 Ústavy vázán, v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím, resp. opatřením v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako rozhodnutí, příp. opatření, výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28. 8. 2002 (U 30/27 SbNU 337) a usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)]. V řízení o ústavní stížnosti může ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci nabývat toliko podoby zrušení napadeného rozhodnutí nebo vyslovení zákazu pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a svobod spojeného s případným příkazem obnovit stav před porušením. Takto stanovené meze nemůže Ústavní soud překročit, protože jinak by se sám dopustil protiústavnosti, k jejímuž potírání je povolán. Domáhá-li se stěžovatel čehokoliv, o čem není Ústavní soud oprávněn vůbec vést řízení či jej sice může vést, avšak není oprávněn o něm rozhodnout způsobem, který stěžovatel požaduje, musí dovodit svoji nepříslušnost k projednání takového návrhu.
Přípis Nejvyššího správního soudu navržený stěžovatelem ke zrušení nelze materiálně kvalifikovat jako rozhodnutí ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jím není autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž je jím stěžovatel toliko informován o rozsahu působnosti Nejvyššího správního soudu, pročež Ústavní soud není příslušný k jeho zrušení.
Rovněž k uložení povinnosti Nejvyššímu státnímu zastupitelství zakázat instančně podřízeným státním zastupitelstvím diskriminaci romského etnika není Ústavní soud příslušný. Jedná se totiž o nekonkrétní požadavek bez vazby na určité rozhodnutí či postup orgánu veřejné moci, při jejichž přezkumu teprve mohl by Ústavní soud promítnout do kasačního či přikazovacího rozhodnutí protiústavní porušení zákazu diskriminace rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci, pokud by námitku diskriminace shledal důvodnou. K pouhému paušálně formulovanému prohlášení zakazujícímu diskriminaci však Ústavní soud oprávněn není, a to už proto, že se jedná o ústavní příkaz plynoucí z článku 3 odst. 1 Listiny, jímž jsou ve své činnosti vázány všechny orgány veřejné moci, a tudíž postrádá jakýkoliv smysl jej nálezem Ústavního soudu obecně opakovat.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj