ECLI:CZ:US:2012:4.US.3169.11.2
sp. zn. IV. ÚS 3169/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti RUCHSTAV HOLDING, a. s., se sídlem v Bruntále, třída Práce 15/1710, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Duškova 917/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 čj. 29 Cdo 1933/2010-436, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2009 čj. 7 Cmo 44/2009-401 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2003 čj. 30 Cm 67/99-302 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 20. 10. 2011 se RUCHSTAV HOLDING, a. s., se sídlem v Bruntále [dále jen "žalovaná 2)", případně "stěžovatelka"] domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu žalované 2) na obnovu řízení o zaplacení směnečných částek 1.850.000 Kč s přísl., 2.524.572 Kč s přísl. a 2.421.557 Kč s přísl., a směnečných odměn, dle pravomocných směnečných platebních rozkazů ze dne 22. 6. 1999.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 30 Cm 67/99 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 8. 12. 2003 nalézací soud zamítl návrh žalované 2) na obnovu řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.); dospěl k závěru, že návrh nebyl důvodný a ve vztahu k části uplatněných nároků ani včasný.
Dne 20. 10. 2009 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud"), po zrušení jeho usnesení ze dne 14. 6. 2006 čj. 7 Cmo 98/2004-340 nálezem ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 684/06, usnesení nalézacího soudu ze dne 8. 12. 2003 jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacích řízení (výroky II. a III.).
Dne 29. 6. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované 2) proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 10. 2009 jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. uvedl, že nedůvodnost stěžovatelčina tvrzení o porušení práva na zákonného soudce je zjevná již proto, že bylo-li povinností soudů nižších stupňů věc pojednat a rozhodnout o ní podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, nelze uvažovat o tom, že byl soud nesprávně obsazen (rozhodoval nezákonný soudce), jen na základě argumentace, podle níž řízení o žalobě pro zmatečnost a řízení o žalobě na obnovu řízení nebyla spojena ke společnému projednání ve smyslu ustanovení §235b odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001).
III.
V části II. ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozhodnutími obecných soudů byla poškozena její práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zejména právo na spravedlivý nestranný proces a čl. 38 odst. 1 Listiny (zaručující základní právo na zákonného soudce), a že rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu byl porušen čl. 89 odst. 2 Ústavy (o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby); v části III. stěžovatelka zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 684/06.
V části IV. ústavní stížnosti stěžovatelka dovolacímu soudu vytkla, že v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 29. 6. 2011 ani stručně nezrekapituloval předchozí stav řízení a zejména opomenul bod 16. výše citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008; jeho rozhodnutí tudíž neodpovídá principům práva na spravedlivý proces, je ve značné části nepřezkoumatelné a v konečném důsledku protiústavní; poukázala na nález ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 a další v něm citovanou judikaturu. Byla toho názoru, že dovolací soud rozhodl v rozporu se zákonem i svým dřívějším právním názorem obsaženým v usnesení ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1316/2008; polemizovala s výkladem přechodných ustanovení k části dvanácté hlavě první zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, obsaženým v odůvodnění usnesení dovolacího soudu ze dne 29. 6. 2011 a dodala, že stejného pochybení se dříve dopustil i odvolací soud; opět poukázala na nález ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 684/06 a nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1226/08.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil, od soudu odvolacího a dovolacího nebyla vyjádření vyžadována.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení o návrhu na povolení obnovy civilního řízení
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů (vyšších stupňů) zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v civilních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §228 a násl. o. s. ř. o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl účastník použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za zákonem stanovených podmínek před odvolacím soudem a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v civilní věci nutno vzít také v úvahu, že věc již byla pravomocně rozhodnuta a že základní záruky spravedlivého procesu musely být uplatňovány již v řízení pravomocně skončeném.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o řízení "ve věci" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. o posouzení občanského práva nebo závazku ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové řízení či posouzení by se jednalo až po povolení obnovy), lze na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, mezi jinými právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, právo být osobně přítomen jednání, právo na dostatečné odůvodnění soudních rozhodnutí, stejně jako právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu nezjistil jakýkoliv náznak porušení garancí spravedlivého procesu plynoucích z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy; napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu považuje za dostatečně odůvodněná a nevzbuzující pochybnosti o spravedlivosti řízení vedoucích k jejich vydání; maje tato rozhodnutí za věcně správná a s kautelami ústavnosti souladná, může na jejich obsah odkázat.
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelka se ústavní stížností fakticky domáhala opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. otázky, zda tvrzené skutečnosti byly novými skutečnostmi, které nemohla bez své viny použít v původním řízení před soudem a které by mohly přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci [§228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ]. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a právními závěry z takového hodnocení nalézacím a odvolacím soudem vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu