ECLI:CZ:US:2012:4.US.3225.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3225/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2011 čj. 27 Rto 1/2011-44 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného usnesení, jímž označený soud uložil Okresnímu soudu v Karviné, aby jednal a rozhodl o návrhu stěžovatele na obnovu řízení ze dne 9. 5. 2003.
Ze spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 4 Nt 2257/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 9. 6. 1981 sp. zn. T-82/81 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení §269 odst. 1 tehdy platného trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, neboť jako Svědek Jehovův odepřel vykonat vojenskou službu. Na návrh stěžovatele Vojenský obvodový soud v Prešově v přezkumném řízení vedeném podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil rozsudek ve výroku o trestu (usnesení ze dne 6. 11. 1991 sp. zn. 3 Rtv 60/91) a při nezměněném výroku o vině odsoudil k tresu odnětí svobody v trvání osmi měsíců (rozsudek ze dne 6. 11. 1991 sp. zn. 3 Rtv 60/91).
Návrhem na obnovu řízení podanému Okresnímu soudu v Karviné stěžovatel usiloval o zrušení dosud pravomocné části rozsudku Vojenského obvodového soudu v Prešově z června 1981 a usnesení a rozsudku téhož soudu z listopadu 1991, následně svůj návrh upravil a žádal o přezkum podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Okresní soud v Karviné se návrhem na povolení obnovy řízení odmítl zabývat s tím, že žádný soud na území České republiky není věcně ani místně příslušný o tomto návrhu rozhodnout. Návrh na přezkum rozhodnutí podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu okresní soud zamítl s účinky pro území České republiky usnesením ze dne 12. 4. 2011 čj. 4 Nt 2257/2003-32 s odůvodněním, že soudní rehabilitace již proběhla a soud nemá žádný zákonný prostředek k tomu, aby způsob jejího provedení napravil. Ke stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením. Krajský soud označil rozhodnutí okresního soudu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, za správné a potvrdil, že přezkumné řízení podle zákona o soudní rehabilitaci ve věci proběhlo a možnost zrušit rozhodnutí z něho vzešlá zákon neumožňuje; shodně s okresním soudem odmítl, že by na stěžovatelovu věc dopadaly závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. II.ÚS 1828/10. Okresnímu soudu v Karviné však vytkl, že nerozhodl o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, a proto mu tuto povinnost uložil.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Krajskému soud v Ostravě, že o jeho stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Karviné nerozhodl ve výrokové části napadeného usnesení. Uvedl, že se nedožadoval rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení, ale hodlal dosáhnout zrušení usnesení Okresního soudu v Karviné a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě přezkumem podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 1. 2012 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém dal najevo, že rozhodnutí Okresního soudu v Karviné je správné. Stížnost stěžovatele však nezamítl, neboť zjistil, že v rehabilitační trestní věci (4 Nt 2257/2003) nebylo dosud rozhodnuto o návrhu na povolení obnovy řízení, a proto okresnímu soudu uložil, aby předmětná rozhodnutí přezkoumal z pohledu podmínek obnovy řízení, což by nemohl učinit, pokud by stížnost zamítl.
V replice ze dne 24. 1. 2012 stěžovatel poukázal na nález sp. zn. II.ÚS 1828/10 (věc R. O.), ve kterém Ústavní soud vyložil, že byl-li český občan odsouzen za minulého režimu na Slovensku, může se domoci svého práva na základě postupu podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tak také postupovaly české soudy i v jiných případech, ať už šlo o případy, kdy občan nebyl rehabilitován podle zákona o soudní rehabilitaci (jako R. O.) nebo byl rehabilitován, ale nedůsledně (jako stěžovatel). Na podporu svých tvrzení stěžovatel připojil kopie rozhodnutí obecných soudů vydané v obdobných věcech. Upozornil rovněž, že stanovisko Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2011 sp. zn. Pl.ÚS-st. 14/01, na které krajský soud při svém rozhodování odkázal, bylo přijato ve věci, v níž rozhodovaly výlučně české soudy, zatímco řešení, jak postupovat v případě, že český občan byl za minulého režimu nezákonně odsouzen na Slovensku pro trestný čin uvedený v §4 zákona o soudní rehabilitaci, přinesl až nález sp. zn. II.ÚS 1828/10.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předně podotýká, že se k výkladu a aplikaci ustanovení §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, představující hmotněprávní a procesní základ přezkumu, již ve své rozhodovací praxi vyjádřil. V nálezu ze dne 18. 8. 1999 sp. zn. II.ÚS 116/99 (publ. in Sb. n. u. sv. 15 str. 127) nastínil, které trestní věci spadají do působnosti zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a vyložil, že k aplikaci citovaného ustanovení je třeba naplnění dvou podmínek - musí se jednat o trestný čin, na který se nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci, (negativní předpoklad) a posuzované jednání musí svou povahou směřovat k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod (pozitivní předpoklad). Obě podmínky jsou kumulativní, pozitivní předpoklad aplikace §6 citovaného zákona, byť by i byl dán, sám o sobě neobstojí, chybí-li negativní předpoklad. Tento výklad byl stvrzen plénem Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. Pl.ÚS-st. 14/01, podle kterého je aplikace ustanovení §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu vyloučena v případě, jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci (publ. in Sb. n. u., sv. 23 str. 342).
V projednávané věci Okresní soud v Karviné i Krajský soud v Ostravě ověřily, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin, na který se vztahovala soudní rehabilitace [§4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci], a proto návrhu na přezkum podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu nepřisvědčily. Námitce stěžovatele, že by se stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st.14/01 nemělo vztahovat na případy, kdy byl český občan odsouzen pro trestný čin spadající pod zákon o soudní rehabilitaci slovenskými soudy, Ústavní soud nepřisvědčil, neboť takový závěr ze zákona o soudní rehabilitaci dovodit nelze. Zákon o soudní rehabilitaci účinný od 1. 7. 1990 v oddílu čtvrtém stanovil pravidla pro řízení před soudem, podle ustanovení §7 odst. 1 byl k přezkumnému řízení podle oddílu třetího příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. V projednávané věci byl stěžovatel odsouzen (a poté rehabilitován) soudem se sídlem na území Slovenské republiky, nicméně šlo o právní akt učiněný a vyhlášený před 1. 1. 1993 na základě tehdejšího společného právního řádu soudem tehdejší společné soudní soustavy, od kterého nelze odhlédnout.
Rovněž poukaz stěžovatele na nález sp. zn. II.ÚS 1828/10 není zcela případný. Ve věci R. O., odsouzeného Vojenským obvodovým soudem v Prešově pro tentýž trestný čin jako stěžovatel, se obecný soud zcela odmítl zabývat návrhem jmenovaného na přezkumné řízení podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu z důvodu nedostatku své věcné příslušnosti. Výklad práva, podle kterého by nemělo dojít k aplikaci tuzemských rehabilitačních předpisů jen v důsledku toho, že dopadají na rozhodnutí soudů, které se v důsledku rozpadu společného státu nyní nacházejí v zahraničí, Ústavní soud odmítl a označil jej za odepření soudní ochrany, čímž jinými slovy vyjádřeno dal najevo, že obecný soud bude muset o návrhu jmenovaného rozhodnout. V odůvodnění nálezu se v odst. 22 uvádí: "... Při aplikaci zásady iura novit curia ... měl účastník řízení znát ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. ... a jeho prostřednictvím vycházet z procesních ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Mezi nimi by nepochybně našel procesní cestu jak pro zamítnutí návrhu soudem prvního stupně (§14 odst. 4), tak i právo stížnosti proti jakémukoliv zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně o podaném návrhu (§17 odst. 2)." Ve stěžovatelově věci lze jen poznamenat, že Okresní soud v Karviné a Krajský soud v Ostravě se pochybení, jež bylo obecným soudům vytčeno ve věci R. O., nedopustily a stěžovatelův návrh na přezkumné řízení podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu projednaly a rozhodly o něm.
Ve věci samé stěžovatel tvrdil nepřezkoumatelnost rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu I. stupně a ústavní stížnost, byť požadující zrušení rozhodnutí obsahující pouze výrok procesního charakteru, opřel o námitku absence výroku o věci samé.
K nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí z důvodu absence výroku (či jeho části) se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil s poukazem na to, že výrok je zásadní součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor (srov. nálezy IV.ÚS 427/98, publ. in Sb. n. u. sv. sv. 13 str. 147, IV.ÚS 386/2000, tamtéž, sv. 21 str. 347). V projednávané věci je třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že i když hodnocení a závěry Krajského soudu v Ostravě týkající se možnosti zrušení předmětných rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Prešově v přezkumném řízení podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí, výrok k této otázce chybí. Absence výroku sice po formální stránce zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, což obecně odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně v projednávané věci Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí nepřistoupil. Má za to, že kasační nález by byl ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nikterak nepřispěl. Názor obecných soudů o tom, že ve stěžovatelově věci nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, je souladný s výkladem, jaký zaujal ve své judikatuře Ústavní soud, a vést obecný soud k vydání zamítavého výroku proto nepovažoval v okolnostech daného případu za účelné.
Výrok ústavní stížností napadeného usnesení, jak je citován shora, je rozhodnutím procesní povahy, na jehož základě okresní soud pokračuje v řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Toto rozhodnutí samo o sobě do práv stěžovatele nezasahuje, naopak podle jeho obsahu dochází k poskytnutí ochrany právům stěžovatele - o jeho návrhu bude rozhodnuto.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu