ECLI:CZ:US:2012:4.US.3253.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3253/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti STEKO, spol. s r. o., se sídlem Hudčice 82, 262 72 Březnice, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, AK Příbram III/168, 261 01 Příbram, proti usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 9. 2004 č. j. 22 Nc 5698/2004-8, Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2005 č. j. 28 Co 103/2005-53 a Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 č. j. 20 Cdo 2941/2011-476 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení článku 26, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 8. 9. 2004 č. j. 22 Nc 5698/2004-8 mj. nařídil exekuci proti stěžovatelce jakožto povinné k uspokojení pohledávky oprávněného. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2005 č. j. 28 Co 103/2005-53 stěžovatelčino odvolání odmítl, neboť podmínky pro nařízení exekuce byly splněny, a dodal, že obranou proti stěžovatelkou tvrzenému nepřiměřenému rozsahu exekuce je návrh na částečné zastavení exekuce. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2011 č. j. 20 Cdo 2941/2011-476 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka konstatuje, že řízení o nařízení exekuce se vyznačuje průtahy a nečinností okresního soudu, neboť bylo zahájeno v roce 2004 a ukončeno teprve dne 27. 9. 2011 rozhodnutím Nejvyššího soudu. Má za to, že její opravné prostředky byly účelově zadrženy okresním soudem. Je přesvědčena, že je postupováno způsobem, který nemůže vést k uspokojení věřitele, ale pouze k likvidaci stěžovatelky. K tomu uvádí, že v rámci prvního exekučního řízení prováděného prodejem movitých věcí byl jejich soupis proveden v rozporu s ustanovením §322 odst. 3 o. s. ř., přičemž movité věci jsou nyní znehodnoceny. Stěžovatelka též poukazuje na návrh druhého vedlejšího účastníka na prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky, který byl zamítnut a který odvolací soud hodnotil jako přinejmenším odporující dobrým mravům. Dodává, že již značně omezená podnikatelská činnost stěžovatelky byla po podání tohoto návrhu paralyzována, protože stěžovatelka nemohla vstupovat do výběrových řízení na stavební zakázky. Podáním ze dne 2. 2. 2012 stěžovatelka doplnila ústavní stížnost o vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram ze dne 26. 9. 2011, č. j. KRPS-21516-18/TČ-2011-011181, odvolání stěžovatelky proti tomuto vyrozumění ze dne 7. 10. 2011, přípis Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 16. 11. 2011 č. j. 1 ZN 235/2011-15 a stěžovatelčin podnět k výkonu dohledu dle ustanovení §12d zákona č. 283/1993 Sb. ze dne 28. 12. 2011, které jsou dle mínění stěžovatelky natolik relevantní, že podpoří petit ústavní stížnosti.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obsahem práva na spravedlivý proces je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srov. nález sp. zn. nález IV. ÚS 1834/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Pokud jde o výsledek řízení, jež se projevuje v rozhodnutích obecných soudů a jejich odůvodněních, žádné pochybení z hlediska výše rozvedených zásad spravedlivého procesu nelze shledat. Odvolací i dovolací soud se stěžovatelčinými opravnými prostředky zabývaly, podrobně reagovaly na její námitky a naznačily, jaký procesní postup stěžovatelky by byl způsobilý docílit toho, aby její výtky mohly být pro rozhodování soudu relevantní. Na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů proto postačí odkázat.
K tvrzeným průtahům a nepřiměřené délce řízení je třeba upozornit, že napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu (srov. např. nález III. ÚS 70/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 375 a násl.). Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení ze dne 16. 8. 2007 III. ÚS 716/06, http://nalus.usoud.cz). Bez ohledu na uvedené má ovšem Ústavní soud za nepřijatelné, aby o dovolání povinné proti rozhodnutí vydanému dne 14. 3. 2005 rozhodl Nejvyšší soud až dne 27. 9. 2011. Taková délka dovolacího řízení kautelám ústavnosti vyhovovat nemůže. Své uplatnění námitka průtahů v řízení může nalézt v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž zakládá právo na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, za který se považují i průtahy v řízení.
Ústavní soud dodává, že zástupci stěžovatelky se nezdařilo odstranit vadu plné moci, ač k tomu byl Ústavním soudem instruován; Ústavní soud jej však k opětovné opravě nevyzýval, neboť byť by i byla tato vada napravena, nemohlo by se nic změnit na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu