ECLI:CZ:US:2012:4.US.3253.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3253/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelů M. C., P. N. a R. N., zastoupených JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem Na Nivách 1019/25, Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 1 T 220/2009-504 ze dne 7. 10. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 220/2011-536 ze dne 30. 5. 2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1379/2011-28 ze dne 29. 3. 2012, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti a s návrhem na zrušení ust. §265b odst. 1 písm. g) a ust. §265i odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dne 24. 8. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná postupně tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí krajského soudu, a to v jeho výroku o náhradě škody a dále, aby v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu zrušil ust. §265b odst. 1 písm. g) a ust. §265i odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatelé mají přitom za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1 Dodatkového protokolu číslo 1 (dále jen "Prvý dodatkový protokol") k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 6 Úmluvy, v čl. 2 Dodatkového protokolu číslo 7 (dále jen "Sedmý dodatkový protokol") k Úmluvě, v čl. 36, v čl. 39 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení zejména čl. 1 Prvého dodatkového protokolu a čl. 2 Sedmého dodatkového protokolu (ve spojení s čl. 39 a čl. 40 Listiny) pak stěžovatelé spatřují v tom, že povinnost nahradit poškozené České pojišťovně, a. s., škodu podle §228 trestního řádu jim byla uložena až odvolacím soudem, neboť prvostupňový soud odkázal pojišťovnu s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních - tím bylo podle stěžovatelů porušeno jejich právo na odvolání do výroku o vině a trestu ve smyslu článku 2 Sedmého dodatkového protokolu, neboť dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto, čili Nejvyšší soud se jejich námitkami ve své podstatě věcně nezabýval. Nadto výrok o náhradě škody je podle stěžovatelů odůvodněn zcela nedostatečně v rámci jednoho odstavce. Napadená rozhodnutí - vycházející z toho, že dopravní nehoda jednoho ze stěžovatelů byla toliko fingovaná - rovněž vůbec nereflektují, že pojistné rovnající se svoji výší škodě uložené stěžovatelům k náhradě nebylo vyplaceno stěžovatelům, ale leasingové společnosti. Soudy dále v právě projednávané věci nepostupovaly podle stěžovatelů metodou volného hodnocení důkazů, ale zcela převzaly závěry soudního znalce. Nejvyšší soud pak vyložil podmínky naplnění dovolacích důvodů příliš restriktivně, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu - odmítl přezkoumat skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně a soud odvolací vycházely. Proto by měl Ústavní soud u příslušných ustanovení trestního řádu vztahujících se k dovolání zvážit jejich ústavnost.
II.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatelů), že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatelů neporušily; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatelů na obhajobu. Soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovatelům řádně prokázána vina, ani že by jim nebyl uložen přiměřený trest.
K jednotlivým námitkám uvedeným v ústavní stížnosti pak Ústavní soud uvádí následující:
Úmluva, respektive její Sedmý dodatkový protokol, sice vychází z nutnosti dvojinstančnosti řízení, nicméně nevylučují situaci, kdy druhoinstančním soudem bude rozhodnutí prvostupňového změněno v neprospěch obžalovaného (srovnej k tomu v podrobnostech Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1397 a násl.).
Nadto není správný závěr stěžovatelů o tom, že výrok o povinnosti nahradit způsobenou škodu je vlastně výrokem o trestu. Ad absurdum by to totiž mimo jiné znamenalo, že nevyužije-li soud adhezního řízení, ale odkáže-li poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních, pak by o ukládání trestů rozhodoval civilní soud. Přitom odvolací soud vzhledem k závěrům o vině a trestu povinnost stěžovatelů nahradit pojišťovně škodu dostatečným způsobem odůvodnil. Prospěch stěžovatelů z jejich trestného činu pak nespočíval toliko v tom, že se obohatili o část pojistného plnění, ale také v tom, že nemuseli dále plnit své povinnosti plynoucí z finančního leasingu a poškozené vozidlo jim bylo nakonec odprodáno. Skutečnost, že se v případě stěžovatelů jednalo o fingovanou dopravní nehodu, vzaly soudy za svou nejen na základě hodnocení učiněného soudem ustanoveným znalcem (jak tvrdí stěžovatelé v ústavní stížnosti), ale také na základě revizního znaleckého posudku společnosti Dekra a podkladů Policie ČR. Tedy v právě projednávaném případě tak ani podle Ústavního soudu nebyly zjištěny zásadní diskrepance ve skutkových okolnostech, jež by vyžadovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu zásah Nejvyššího soudu nad rámec formálně vyplývající zejména z ustanovení trestního řádu. Stejný závěr lze podle Ústavního soudu učinit i k otázce (kterou se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí také dostatečně zabýval), zda se stěžovatelé svým jednáním dopustili trestného činu podvodu či pojistného podvodu. Ostatně ani sami stěžovatelé v rámci ústavní stížnosti nepředložili takovou argumentaci, jež by činila naznačenou diferenci z ústavněprávního hlediska jakkoli relevantní.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Rovněž odmítl návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti a návrh na zrušení shora citovaných zákonných ustanovení, neboť tyto návrhy mají akcesorický charakter k ústavní stížnosti samotné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu