ECLI:CZ:US:2012:4.US.3265.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3265/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, AK tř. Kpt. Jaroše 3, 604 58 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2011 č. j. 30 A 89/2011-52 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. 3 As 23/2012-17 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho správní věci pro porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2011 č. j. 30 A 89/2011-52 zastavil řízení o stěžovatelově správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. K stěžovatelově námitce nedoručení výzvy k zaplacení soudního poplatku stěžovatelovu obecnému zmocněnci uvedl, že z doručenky vyplývá, že poštovní doručovatel adresáta nezastihl, a proto mu zanechal výzvu k vyzvednutí písemnosti. Vzhledem k tomu, že písemnost vyzvednuta nebyla a nebylo ji možno vložit do schránky adresáta, byla vrácena soudu, který na úřední desce vyvěsil sdělení dle ustanovení §49 odst. 4 o. s. ř., v němž informoval, že poslední den desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti se považuje za den doručení. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel nepředložil žádná konkrétní tvrzení či důkazy zpochybňující správnost doručení výzvy; tvrzení o nedoručení výzvy k vyzvednutí písemnosti není pro přezkum zákonnosti doručení písemnosti do vlastních rukou relevantní.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 308/01 a sp. zn. II. ÚS 118/02 doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku za podanou správní žalobu pouze jeho zástupci, ačkoli se jednalo o úkon, který je povinen vykonat osobně, a proto měla být výzva doručena také jemu. Dále stěžovatel namítá, že usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku ani vyrozumění České pošty o uložení této písemnosti nebylo doručeno ani jeho zástupci. Závěr soudů o souladu doručení se zákonem zpochybňuje tvrzením, že pokud nebylo zástupci stěžovatele možno zanechat ve schránce samotnou obsílku, bezesporu mu nemohla být ani řádně zanechána písemná výzva k vyzvednutí této obsílky na poště. Doplňuje, že v panelovém domě lze výzvu zanechat pouze v domovní schránce, protože její zanechání na jakémkoli jiném místě přístupném desítkám dalších osob nelze považovat za řádné doručení. Jestliže výzva k převzetí obsílky nemohla být vložena do schránky, měla být písemnost vrácena soudu a na jeho úřední desce vyvěšena výzva k jejímu převzetí, což se nestalo. Konečně stěžovatel dodává, že již z textu správní žaloby bylo zřejmé, že je osobou zdravotně postiženou a vyžadující zvláštní péči, z čehož bylo možné dovodit splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Při posuzování otázky zastupitelnosti při placení soudního poplatku Nejvyšší správní soud případně poukázal na právní závěry vyslovené v jím citovaném rozsudku i usnesení sp. zn. II. ÚS 671/02 ze dne 28. 1. 2004 (U 2/32 SbNU 455), v němž Ústavní soud shledal doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka za ústavně konformní; naopak se stěžovatel mýlí, domnívá-li se, že v jeho případě - z ústavněprávního hlediska - jde o totožnou situaci, jakou Ústavní soud posuzoval v nálezech sp. zn. I. ÚS 308/01 ze dne 11. 3. 2003 (N 35/29 SbNU 303) a sp. zn. II. ÚS 118/02 ze dne 11. 6. 2002 (N 72/26 SbNU 231). Nosným důvodem těchto rozhodnutí nebyl názor, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by jej mohl ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. vykonat jen účastník osobně; závěr o povinnosti soudu doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému, Ústavní soud spojoval výlučně se specifičností tehdejší právní úpravy správního soudnictví (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 590/02 ze dne 11. 2. 2003, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a po přijetí nové právní úpravy v soudním řádu správním již od tohoto požadavku upustil [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539), usnesení sp. zn. III. ÚS 1597/12 ze dne 6. 6. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Postup krajského soudu, jenž vycházel z údajů v doručence o zanechání výzvy adresátovi a z tohoto důvodu nevyvěsil na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu, odpovídá ustanovení §49 o. s. ř. a nelze mu nic vytknout. Pokud stěžovatel údaj na doručence jako veřejné listině zpochybňuje pouze tvrzením o logické nesrovnalosti, aniž by jej doprovodil dalším tvrzením a důkazy konkretizujícím nemožnost doručování do jeho domovní schránky, neprokázal jeho nepravdivost. Nemožnost vložení písemnosti do jeho schránky nutně neimplikuje nemožnost vložení výzvy k vyzvednutí písemnosti o jedenáct dní dříve.
Ke stěžovatelově hypotéze ohledně splnění podmínek k osvobození od soudního poplatku postačí uvést pouze tolik, že jeho přiznání činí soud pouze na návrh účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu