ECLI:CZ:US:2012:4.US.3268.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3268/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 126/2012-106 ze dne 14. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 337/2010 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 5 C 337/2010-73 ze dne 26. září 2011 uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni Santander Consumer Finance a.s. (dále jen "žalobkyně") pohledávku ve výši 468.977,12 Kč s úrokem z prodlení z částky 461.641,- Kč v zákonné výši ode dne 2. září 2009 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 7.336,12 Kč v zákonné výší ode dne 15. září 2009 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 76.576,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 22 Co 126/2012-106 ze dne 14. května 2012 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé změnil tak, že ohledně úroku z prodlení v zákonné výši z částky 392.013,- Kč ode dne 2. září 2009 do dne 8. prosince 2010 a z částky 7.336,12 Kč ode dne 15. září 2009 do dne 8. prosince 2010 žalobu zamítl, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 104.944,- Kč.
Stěžovatel podle ústavní stížnosti v odvolání namítal, že přisouzená část nároku ve výši 392.013,- Kč se opírá o ujednání všeobecných smluvních podmínek tvořících nedílnou součást leasingové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalobkyní (dále jen "smluvní podmínky"), které je ujednáním o smluvní pokutě, přičemž vlastní dluh na neuhrazených leasingových splátkách splatných ke dni zániku smluvního vztahu činil 69.628,- Kč. Sjednaná smluvní pokuta tak podle stěžovatele představuje téměř 600% skutečného nezaplaceného dluhu, je tedy nepřiměřená a takovémuto nároku měla být podle stěžovatele odepřena právní ochrana. V režimu práva občanského by podle stěžovatele nárok musel být zamítnut, v režimu práva obchodního by přicházela v úvahu moderace.
Protože nárok žalobkyně nebyl smluvně koncipován jako právo na zaplacení ke dni odstoupení od smlouvy ještě nesplatných leasingových splátek, přičemž jen k tomuto nároku se podle stěžovatele vztahuje judikatura vycházející z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 ze dne 13. ledna 2010, které se dovolává odvolací soud, nýbrž jako smluvní pokuta, neměly soudy brát tuto judikaturu v potaz a na daný případ měly aplikovat výhradně příslušná zákonná ustanovení upravující smluvní pokutu a tu část smluvních podmínek, která předmětnou smluvní pokutu zakotvuje, tedy čl. 3.6.7, který však podle stěžovatele není v rozhodnutích obecných soudů zmiňován.
Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud pominul jeho námitku spotřebitelského charakteru předmětné leasingové smlouvy a s tím souvisejících interpretačních pravidel vymezených v ust. §152 a násl. občanského zákoníku.
Ve své poslední námitce stěžovatel uvádí, že právo na zaplacení smluvní pokuty je v daném případě podle čl. 6.3.7 všeobecných obchodních podmínek vázáno na kumulativní podmínku, že dojde ze strany žalobkyně (leasingového pronajímatele) k odstoupení od leasingové smlouvy. V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že jestliže je smluvní pokuta takto vázána na výkon práva (odstoupení od smlouvy) a nikoliv výhradně na porušení smluvní povinnosti, je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatným, a proto nebylo možné nároky uplatněné ze smluvní pokuty přiznat. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 111/2004 a sp. zn. 3 Cdon 13/1996 (správně sp. zn. 3 Cdon 1398/96).
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud nárok žalobkyně na uhrazení částky 392.013,- Kč posoudil jako smluvní pokutu, byť užívá pojem smluvní sankce, a aplikoval evidentně též čl. 6.3.7 smluvních podmínek. Ačkoli výslovně odkazuje pouze na jejich čl. 6.3.4, je v tomto čl. na čl. 6.3.7 přímo odkazováno a odvolací soud též zcela zřejmě právě dle čl. 6.3.7 nárok na zaplacení částky 393.013,- Kč žalobkyni přiznal. S námitkou stěžovatele o nepřiměřené výši smluvní pokuty a s namítaným charakterem uzavřené leasingové smlouvy jako smlouvy spotřebitelské se odvolací soud vyrovnal, a to v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně. Ústavní soud proto na toto odůvodnění (na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí) pouze odkazuje.
Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že odkaz na judikaturu vycházející z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 ze dne 13. ledna 2010 v souvislosti s nárokem na smluvní pokutu představující nesplatné leasingové splátky po odstoupení od smlouvy byl nepřípadný, neboť dle tohoto rozhodnutí sice výkon práva na úhradu těchto splátek není v rozporu s poctivým obchodním stykem, avšak právním důvodem vzniku této pohledávky bylo ujednání stran smlouvy o majetkovém vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy, na rozdíl od případu stěžovatele, v němž tento nárok byl sjednán jako smluvní pokuta. Tato skutečnost však nic nemění na tom, co bylo uvedeno stran této smluvní pokuty v předchozím odstavci, když navíc na str. 5 uvedeného rozhodnutí se odvolací soud i s údajným rozporem smluvní pokuty a okolností daného případu s poctivým obchodním stykem přiléhavě vypořádává.
Stran poslední námitky stěžovatele týkající se neplatnosti ujednání o smluvní pokutě vzhledem k vázanosti nároku na zaplacení této pokuty (též) na výkon práva (odstoupení od smlouvy) Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku mohl stěžovatel, který navíc od počátku řízení byl zastoupen advokátem, vznést kdykoli v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím. To ale neučinil. Pokud pak tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud však opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, sp. zn. I. ÚS 2545/08, sp. zn. II. ÚS 1132/09 nebo sp. zn. IV. ÚS 1844/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu