ECLI:CZ:US:2012:4.US.328.12.1
sp. zn. IV. ÚS 328/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Tel64 s. r. o., se sídlem Bělehradská 568/92, Praha, zastoupené JUDr. Jiřím Feichtingerem, Ph.D., advokátem se sídlem Mariánské náměstí 6, Znojmo, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 Nt 312/2011 ze dne 8. 11. 2011, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 č. j. 2 ZN 2062/2011-38 ze dne 12. 10. 2011 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování č. j. OKFK-4-3/TČ-2011-200203 ze dne 10. 1. 2011 a č. j. OKFK-4-4/TČ-2011-200203 ze dne 10. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 10. 1. 2011 zahájila Policie České republiky, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a současně usnesením č. j. OKFK-4-3/TČ-2011-200203 ze dne 10. 1. 2011 a č. j. OKFK-4-4/TČ-2011-200203 ze dne 10. 1. 2011 rozhodla dle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky, neboť měla za to, že zmíněné peněžní prostředky pochází z trestné činnosti. Podstata prověřované trestné činnosti měla spočívat v "prozvánění" náhodně vybraných telefonních čísel, kdy zpětné volání osob reagujících na zmeškaný hovor bylo bez jejich vědomí zpoplatněno částkou 79 EUR za každý uskutečněný hovor, přičemž tyto platby byly směrovány na účty uvedené v usnesení o zajištění peněžních prostředků. Stížnost stěžovatelky proti usnesením policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 2. 2011 zamítnuta. S ohledem na okolnosti prověřované činnosti, pobyt všech poškozených na území Rakouské republiky a paralelní trestní řízení vedené rakouskými orgány, bylo dne 8. 6. 2011 na základě žádosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") trestní řízení předáno do Rakouska. Dne 26. 9. 2011 stěžovatelka požádala o zrušení zajištění peněžních prostředků, nicméně její žádost byla usnesením obvodního státního zastupitelství č. j. 2 ZN 2062/2011-38 ze dne 12. 10. 2011 zamítnuta. Stížnost stěžovatelky proti posledně uvedenému rozhodnutí zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením sp. zn. 1 Nt 312/2011 ze dne 8. 11. 2011.
Proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, jimiž byla zamítnuta žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků, jakož i proti rozhodnutím policejního orgánu, jimiž byly peněžní prostředky zajištěny, podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a z dalších ustanovení Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantujících právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelka měla za to, že za situace, kdy bylo trestní řízení předáno do Rakouska a rakouské orgány se ani na výslovnou žádost českých orgánů činných v trestním řízení k potřebě dalšího zajištění peněžních prostředků nevyjádřily, mělo být toto zajištění v souladu s §79a odst. 3 trestního řádu bezodkladně zrušeno. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že prověřování nebylo skončeno ve lhůtě dle §159 a násl. trestního řádu a že v usnesení o zajištění peněžních prostředků nebyla uvedena přesná částka, na níž se zajištění vztahovalo. Skutečnosti uváděné v usnesení o zahájení úkonů trestního řízení kromě toho dle stěžovatelky neodpovídaly skutečnému stavu věci a ke spáchání trestného činu nedošlo. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení obvodního soudu sp. zn. 1 Nt 312/2011 ze dne 8. 11. 2011, usnesení obvodního státního zastupitelství č. j. 2 ZN 2062/2011-38 ze dne 12. 10. 2011 a usnesení policejního orgánu č. j. OKFK-4-3/TČ-2011-200203 ze dne 10. 1. 2011 a č. j. OKFK-4-4/TČ-2011-200203 ze dne 10. 1. 2011 zrušil.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňovala podmínky nezbytné pro její meritorní projednání. Zjistil přitom, že tomu tak bylo pouze z části, a to pokud šlo o usnesení obvodního státního zastupitelství č. j. 2 ZN 2062/2011-38 ze dne 12. 10. 2011 a usnesení obvodního soudu sp. zn. 1 Nt 312/2011 ze dne 8. 11. 2011. Ve vztahu k usnesení policejního orgánu č. j. OKFK-4-3/TČ-2011-200203 ze dne 10. 1. 2011 a č. j. OKFK-4-4/TČ-2011-200203 ze dne 10. 1. 2011 byla ústavní stížnost podána zjevně po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť o posledním procesním prostředku, tzn. o stížnosti proti usnesením policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků, rozhodl obvodní soud již dne 25. 2. 2011, zatímco ústavní stížnost byla podána prostřednictvím datové schránky až dne 30. 1. 2012 (nadto rozhodnutí obvodního soudu ze dne 25. 2. 2011 ani nebylo ústavní stížností napadeno). Jinými slovy řečeno, Ústavní soud se nemohl zabývat okolnostmi, za nichž bylo zajištění peněžních prostředků nařízeno, nýbrž mohl zkoumat toliko postup orgánů činných v trestním řízení, vztahující se k žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků.
Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K mezím ústavněprávního přezkumu užití zajišťovacích institutů dle §79a až 79f trestního řádu se Ústavní soud podrobně vyjádřil např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2564/09 ze dne 5. 1. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Závěry v něm uvedené lze shrnout tak, že Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vždy akcentoval předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Současně kladl důraz na to, že v rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud formuloval požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, tak, že tyto musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydány příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli soudu Ústavního. Ústavní soud současně konstatoval, že pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení trestního řádu, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 věta první trestního řádu, požadovanou pro rozhodnutí o vině. Svou kasační pravomoc Ústavní soud tudíž v minulosti uplatnil zejména tam, kde zásah do majetkových práv dle ustanovení §79a a násl. trestního řádu vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli.
Dle §79a odst. 4 trestního řádu má majitel účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny, právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti musí státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu neodkladně rozhodnout. Z citovaného ustanovení plyne, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny k žádosti majitele účtu přezkoumat, zda důvody pro zajištění peněžních prostředků stále trvají. Pro takto přijaté rozhodnutí platí z hlediska jeho ústavní konformity v plné míře to, co již bylo výše řečeno o zajištění jako takovém.
Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda byla splněna výše vytýčená kritéria ústavnosti postupu při zajištění majetkových hodnot, přičemž žádné pochybení, vyžadující jeho zásah nenalezl. Napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byla řádně odůvodněna, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo úvahy těchto orgánů jakkoliv přehodnocovat. Stran otázky zajištění peněžních prostředků v případě předání trestního řízení do ciziny Ústavní soud podotýká, že poskytnutí prostoru orgánům cizího státu, aby se k otázce zajištění majetku vyjádřily, lze považovat za legitimní důvod dalšího trvání zajištění. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, a to zejména na velký počet poškozených (přibližně osm set), nemá Ústavní soud za to, že by v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení byl kvůli času uplynulému od žádosti o vyjádření rakouských orgánů porušen princip proporcionality takovým způsobem, aby to vedlo ke konstatování neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout, a to v části, směřující proti usnesení obvodního státního zastupitelství č. j. 2 ZN 2062/2011-38 ze dne 12. 10. 2011 a usnesení obvodního soudu sp. zn. 1 Nt 312/2011 ze dne 8. 11. 2011, jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části, směřující proti usnesení policejního orgánu č. j. OKFK-4-3/TČ-2011-200203 ze dne 10. 1. 2011 a č. j. OKFK-4-4/TČ-2011-200203 ze dne 10. 1. 2011, jako opožděnou dle §43 odst. 1 písm. b) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu