ECLI:CZ:US:2012:4.US.3281.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3281/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. A. S.-P., zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Divadelní 1052/16, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011 čj. 30 Co 18/2011-252 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 3. 2010 čj. 5 C 195/2004-192 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 31. 10. 2011 se V. A. S.-P. (dále jen "žalovaná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlavní uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnictví.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 5 C 195/2004 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 31. 3. 2010 nalézací soud rozsudkem určil, že vlastníkem specifikovaných nemovitostí v obci a k.ú. Beroun je žalobce (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 25. 5. 2011 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ve výroku II. o nákladech řízení změnil, jinak potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu a tvrdila porušení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřila přesvědčení, že restituce podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, měla přednost před všemi ostatními nabývacími způsoby, konkrétně aplikací ustanovení §19 odst. 2 (tehdy platného) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dle něhož Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně. Protiústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka spatřovala i v chybné aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a opětovně uvedla, že "Hledat řešení v obecném právním předpisu lze pouze tehdy, chybí-li speciální právní úprava v zákoně zvláštním. Podle zásady ‚a contrario? pak při nabytí vlastnictví podle restitučních zákonů, jako zákona speciálního, nelze použít obecných ustanovení upravujících nabytí vlastnictví."
Závěrem stěžovatelka uvedla, že "ve svém důsledku doplatila na podivné a v civilizované společnosti nepřijatelné postupy ve všech oblastech práva, byla zbavena svého majetku stejně jako její prarodiče po roce 1948, avšak pod pláštěm demokracie a je s ní zacházeno ponižujícím způsobem."
Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy, čímž mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že spravedlivé, veřejné a přiměřeně rychlé projednání záležitosti jsou základními zárukami, jimž musí vyhovovat každý proces (jak civilní, tak trestní), aby jej bylo možno označit jako proces spravedlivý ve smyslu hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V projednávané věci je však nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v citovaných ustanoveních Úmluvy a Listiny je procesní povahy. Zaručuje spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Ústavní soud tedy není kompetentní projednávat stížnost namítající, jak je tomu v daném případě, že obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Listině či Úmluvě. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve Svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
V projednávaném případě ovšem ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu všem účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. To, že odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek nalézacího soudu, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.
K tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí pozemkového úřadu v Berouně o vydání nemovitostí stěžovatelce, tj. ve veřejné dražbě předmětného majetku zařazeného do konkursní podstaty úpadce, došlo k originárnímu nabytí vlastnického práva k předmětnému majetku žalobcem; skutečnost, že z objektivních důvodů stěžovatelka nemohla podat vylučovací žalobu podle tehdy platného ustanovení §19 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb., na tomto právním závěru nemůže nic změnit. Stěžovatelka tudíž podle napadených rozhodnutí obecných soudů v době podání určovací žaloby již nebyla vlastníkem předmětného majetku a tudíž nemůže ve vztahu k němu relevantně namítat zásah do svého základního práva na ochranu majetku, resp. jeho pokojného užívání. Ve shodě s obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že bylo věcí stěžovatelky, zda k ochraně svých majetkových práv využila či nikoliv tzv. "žalobu z lepšího práva."
Z podané ústavní stížnosti proto vyplývá, že stěžovatelka bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v její právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu