ECLI:CZ:US:2012:4.US.3305.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3305/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. K., právně zastoupené JUDr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Mezibranská 1579/4, směřující proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. července 2012, č.j. 0 Nt 3236/2012-10, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2012, č.j. 1 To 531/2012-32 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odstavcích 1, 2, věta prvá a odstavce 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Citovaným usnesením Okresního soudu v Ostravě, byla stěžovatelka vzata do vazby podle ustanovení §67 odstavce b) trestního řádu. Proti tomu brojila stížností, kterou napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě jako nedůvodnou zamítnul.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že pochybení okresního soudu mělo spočívat v tom, že nesprávně posoudil existenci vazebních důvodů. Mělo se jednat zejména o nedostatek konkrétních obav z působení na svědky (pouze jedna svědkyně), a dále měl okresní soud napadené rozhodnutí rovněž nedostatečně odůvodnit. K tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 781/04. Koluzní vazbu pak soud odůvodnil obavami, že byly shledány důvody vazby útěkové. Také krajský soud měl nesprávně posoudit existenci vazebních důvodů, a podle stěžovatelky se rovněž nedostatečně zabýval navrženými důkazy. Rovněž stížnostní soud měl své rozhodnutí nedostatečně odůvodnit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila porušení ústavnosti, neboť vazba je mezní prostředek omezení svobody ze zákonných důvodů a v intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva (například rozsudek z roku 1989 ve věci Cibulka), i Ústavního soudu (například sp. zn. IV. ÚS 503/03; či sp. zn. III. ÚS 271/96), z nichž plyne, že účelem trestního řízení není jen spravedlivé potrestání pachatele (§1 trestního řádu), ale rovněž spravedlivý proces (čl. 36 odstavec 1 Listiny). Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se obrátil na Krajský soud v Ostravě se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předseda senátu 1 To Ústavnímu soudu sdělil, že argumentace je plně obsažena v odůvodnění napadeného usnesení. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud toto sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal. Ústavní soud si však k věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 3236/2012. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Ze spisu, i z ústavní stížnosti, se podává, že stěžovatelce bylo dne 4. května 2012 sděleno obvinění pro trestný čin dotačního podvodu podle §212 odstavců1 a 6 písmeno a) trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §24 odstavce 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že vylákala od Úřadu práce České republiky na základě žádostí o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením částku ve výši nejméně 44.138.611,- Kč, ačkoliv věděla, že předložené podklady nejsou v souladu se skutečností. Dne 19. července 2012 navrhl státní zástupce vzetí stěžovatelky do vazby, neboť ta kontaktovala jednu ze svědkyň prostřednictvím jejího manžela s tím, aby ve věci nevypovídala, a následně se stejným způsobem dotazovala na výpověď svědkyně. Stěžovatelka naproti tomu uvedla, že kontaktovala svého známého ze zcela jiného účelu, přičemž se z pouhé zvědavosti vyptala i na výslech jeho manželky ve své trestní věci.
Okresní soud v Ostravě nabyl přesvědčení, že jednání stěžovatelky je třeba posuzovat jako pokus o ovlivňování svědků, a to s ohledem na nutnost výslechu dalších osob, které by mohly podat svědectví ke konkrétní činnosti stěžovatelky a které jsou současně osobami zdravotně handicapovanými, ať fyzicky či mentálně. Jedná se tedy o osoby snáze ovlivnitelné a to i formou prosby, nebo odkazem na vzájemné vztahy či vazby. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka jeden takový pokus provedla, ačkoliv se snažila jeho závažnost relativizovat, dospěl soud k přesvědčení o nezbytnosti a důvodnosti vazby.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí o vzetí do vazby stížností, odůvodněnou, obdobně jako ústavní stížnost, i odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Krajský soud se jí zabýval a dospěl k přesvědčení o správnosti rozhodnutí o vzetí do vazby. Zohlednil přitom námitky stěžovatelky a vypořádal se s nimi. Za dané situace tedy krajský soud shledal vazbu stěžovatelky jako důvodný a efektivní nástroj vedoucí k šetření či došetření její trestné činnosti.
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení správně konstatoval, že trestní stíhání stěžovatelky se proměnilo na vazební teprve v okamžiku, kdy její aktivní jednání začalo nést znaky možného ovlivňování svědků. Bylo zcela v kompetenci obecných soudů prověřit, zda její telefonát, a to bez ohledu na jeho tvrzený primární účel, dosáhl intenzity, kterou zákon spojuje s možností vzetí do vazby. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že zákon operuje s pojmem působení "na dosud nevyslechnuté svědky...", v jejím případě však bylo uvalení vazby odvozeno od "nevinného" telefonátu směřujícího nepřímo pouze k jedné svědkyni. K tomu lze odkázat na rozhodnutí okresního soudu, který ve svém rozhodnutí zmínil řadu svědků, kteří doposud vyslechnuti nebyli, přičemž pokud byl již stěžovatelce prokázán jeden pokus, důvodná obava existuje.
Zároveň Ústavní soud zjistil, že o propuštění stěžovatelky z vazby rozhodl ve vazebním zasedání Okresní soud v Ostravě dne 12. října 2012, sp. zn. 0 Nt 6614/2012.
O omezení osobní svobody stěžovatelky bylo rozhodnuto oprávněným orgánem na základě zákonných důvodů. Soudy přezkoumaly okolnosti případu ve vazebním zasedání a dospěly k závěru o důvodnosti vazby. Je pochopitelné, že stěžovatelka nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem a v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatelky, které by svědčilo o zásahu Okresního soudu v Ostravě či Krajského soudu v Ostravě do jejích zaručených základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení Krajského soudu v Brně, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu