ECLI:CZ:US:2012:4.US.331.12.1
sp. zn. IV. ÚS 331/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel M. J. G., zastoupený JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 5, Stroupežnického 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 19 Co 156/2011-162 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. prosince 2010 č. j. 0 P 263/2009-121, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. ledna 2012, se stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že ve věci rozhodující soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele vyplývající z čl. 11, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 0 P 263/2009 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto k návrhu matky na zvýšení výživného tak, že výživné bylo zvýšeno pro zletilou V. a tehdy ještě nezletilého M. s účinností od 1. května 2009 na částky 25 000,- Kč a 20 000,- Kč měsíčně. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací doplnil dokazování o příjmu stěžovatele ze dne 27. května 2011 a potvrzení o výši příspěvků do národního pojištění (§213 odst. 4 o. s. ř.) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výživném tak, že výživné pro zletilou V. zvýšil na částku 20 000,- Kč a pro zletilého M. na částku 18 000,- Kč měsíčně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že dle jeho názoru došlo v řízení před soudy obou stupňů ke zjevné svévoli při rozhodování a k extrémním excesům v hodnocení a interpretaci důkazů. Stěžovatel dále podrobil kritice odůvodnění napadených rozhodnutí a dokazování provedené v řízení obecnými soudy neboť má za to, že čistá mzda těmito soudy vypočítaná neodpovídá skutečnému stavu. Rovněž vyjádřil nesouhlas s tím, že si odvolací soud vyžádal důkaz o výši jeho příjmu a tak mu znemožnil domáhat se nápravy, neboť obešel systém dvojinstančnosti řízení.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obsahu soudního spisu vyplývá, že stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Stěžovatel byl od 25. ledna 2011 v řízení zastoupen zvolenou advokátkou, do řízení byla přibrána i tlumočnice. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu