ECLI:CZ:US:2012:4.US.3316.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3316/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů Aleny Šťastné a Zdeňka Veselého, obou zastoupených JUDr. Zuzanou Feldmanovou, advokátkou se sídlem Bořivojova 108, Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4389/2011-493 ze dne 17. 5. 2012, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 181/2010-432 ze dne 30. 11. 2010 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 23 C 149/2002-362 ze dne 16. 11. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 23 C 149/2002, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 23 C 149/2002-362 ze dne 16. 11. 2009 zrušil podílové spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 10786 o výměře 647 m2, zapsanému na LV č. 2363 pro obec a katastrální území Plzeň u Katastrálního úřadu Plzeň-město, tak, že předmětný pozemek přikázal do společného jmění manželů Vladimíra Stejskala a Elišky Stejskalové (dále jen "vedlejší účastníci") a uložil jim povinnost uhradit každému ze stěžovatelů za spoluvlastnický podíl částku 206.250,- Kč. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 14 Co 181/2010-432 ze dne 30. 11. 2010 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil, když změnil toliko lhůtu splatnosti a jeden z výroků o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4389/2011-493 ze dne 17. 5. 2012 odmítnuto pro nenaplnění podmínek přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, nemělo charakter spravedlivého procesu a že i rozhodnutí obecných soudů jako taková jsou ve výsledku nespravedlivá. Dle stěžovatelů obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, neboť se při určování ceny pozemku jednak nevypořádaly s dvěma navzájem výrazně odlišnými znaleckými posudky a především zcela pominuly důkaz předložený stěžovateli, jímž byly nabídky realitních kanceláří, reprezentující názor profesionálů z oboru. Stěžovatelé měli za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů postrádala dostatečné odůvodnění; nebylo z nich patrné, z jakých důkazů soudy vycházely a ke kterým důkazům naopak nepřihlédly a jaké pro to měly důvody. Ze strany obecných soudů se tedy nejednalo o volné hodnocení důkazů, nýbrž o projev libovůle. Argumentace stěžovatelů byla po celou dobu řízení konzistentní, přesto nebyla obecnými soudy brána v potaz, resp. obecné soudy se s tvrzeními a s důkazy, které stěžovatelé předkládali, přijatelným způsobem nevypořádaly. Rozhodnutí okresního a krajského soudu byla pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelná, krajský soud pak zatížil řízení i další vadou, když nezopakoval důkazy, na jejichž základě posléze rozhodl. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytkli, že jejich dovolání posuzoval toliko formalisticky a k formulovaným právním otázkám se v podstatě nevyjádřil. Dle názoru stěžovatelů bylo jejich dovolání přípustné nejen dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nýbrž i ex lege dle §237 odst. 1 písm. b) téhož předpisu. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že v důsledku výše uvedených pochybení došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a k porušení zásady rovnosti účastníků a zásady nestrannosti soudu, jak tyto plynou z Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, občanského soudního řádu a rovněž i z judikatury Ústavního soudu. Stejně tak došlo i k protiprávnímu dotčení vlastnického práva stěžovatelů. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4389/2011-493 ze dne 17. 5. 2012, rozsudek krajského soudu č. j. 14 Co 181/2010-432 ze dne 30. 11. 2010 a rozsudek okresního soudu č. j. 23 C 149/2002-362 ze dne 16. 11. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Námitce stěžovatelů, že napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Obecné soudy se návrhem na zrušení spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti řádně zabývaly, z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo dobře patrné, z jakých důkazů vycházely, jak tyto hodnotily a jaká skutková zjištění na jejich základě učinily, stejně jako dle jakých právních předpisů a na základě jakých úvah dospěly ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví. Jádro stížnostní argumentace tedy zjevně mělo svůj základ nikoliv v absenci odůvodnění či v nesrozumitelnosti napadených rozhodnutí, nýbrž v odlišném názoru stěžovatelů na hodnocení důkazů, a to zejména pokud šlo o cenu předmětné nemovitosti.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Jak již bylo uvedeno výše, napadená rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna a obecné soudy se v nich dostatečným způsobem vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatelů včetně toho, proč nepovažovaly za relevantní nabídky realitních kanceláří, které stěžovatelé v průběhu řízení předložili. Okresní soud se v otázce ceny nemovitosti ztotožnil se znaleckým posudkem znalkyně Marcely Matulové, která při výslechu reagovala i na otázky stěžovatelů, týkající se nabídek realitních kanceláří (str. 4 rozsudku okresního soudu). Krajský soud pak v tomto směru doplnil odůvodnění vlastními úvahami, kdy v návaznosti na provedené dokazování dovodil, že nabídka realitní kanceláře v tomto případě nepředstavuje cenu obvyklou (str. 6 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud neměl těmto závěrům obecných soudů z ústavněprávního hlediska co vytknout, proto mu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat; extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ani mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry zjištěn nebyl. Skutečnost, že stěžovatelé měli o ceně předmětné nemovitosti odlišnou představu, sama o sobě porušení jejich ústavně zaručených práv nezakládá.
Stěžovatelům nebylo možno přisvědčit ani v otázce tvrzených procesních vad, neboť Ústavní soud v postupu obecných soudů žádný rozpor s principy spravedlivého procesu nezjistil. Co se týče dovolání, Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zcela přiléhavě vypořádal, jak s jeho možnou přípustností dle §237 odst. 1 písm. c), tak i dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a na jeho rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat.
Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s hodnocením důkazů obecnými soudy, stavěli stěžovatelé Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu