ECLI:CZ:US:2012:4.US.3328.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3328/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Hotofe, s. r. o., se sídlem Arbesova 1276/3, Třebíč, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem Ph.D., advokátem AK Třebíč, Bráfova tř. 52, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 5 C 174/2009-67 ze dne 21. 9. 2010, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 344/2010-101 ze dne 27. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 8. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované jí zejména čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, šlo (zjednodušeně řečeno) o to, že soudy stěžovatelku zavázaly zaplatit žalobci v rozhodnutí uvedenou částku, jíž žalobce získal postoupením pohledávky od bývalého jednatele společníka stěžovatelky. Stěžovatelce se přitom nepodařilo ubránit tvrzením, že postupitel nemohl svoji pohledávku za společností postoupit, neboť sám v době postoupení již žádnou pohledávku za stěžovatelku neměl. Postupitelův obchodní podíl byl totiž převeden na zbylé společníky, vůči hodnotě tohoto podílu byly započteny závazky stěžovatelky za postupitelem a takto vzniklý kladný rozdíl byl postupiteli vyplacen.
Argumentace stěžovatelky se pak koncentruje do tvrzení, že obecné soudy rozhodly danou věc příliš formalisticky, když nadto samy ve svých rozhodnutích připouští, že jednání postupitele vůči stěžovatelce nebylo korektní. Konečně v závěru ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na to, že došlo k pochybení nalézacího soudu při určování výše náhrady nákladů řízení, které jako procesně neúspěšná strana musela žalobci hradit. Při rozhodování celé věci došlo podle stěžovatelky rovněž k porušení práva na zákonného soudce, neboť v dané věci neměl podle stěžovatelky rozhodovat soud samosoudcem, ale měl rozhodovat soud prostřednictvím příslušného senátu.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Vyžádal si též spis Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 5 C 174/2009. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.
Stěžovatelka velkou částí své argumentace brojí proti přílišnému formalismu, s jakým podle ní soudy věc posoudily. V tomto ohledu ale nereflektuje odůvodnění obou soudních rozhodnutí, kde soudy upozorňují na to, že to byla stěžovatelka, která pro svá tvrzení neunesla důkazní břemeno, respektive nevyužila jí svědčící možnosti obrany (mohla například namítat relativní neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu, ale neučinila tak).
Namítá-li dále stěžovatelka v ústavní stížnosti, že v její věci došlo k porušení práva na zákonného soudce, pak v tomto směru Ústavní soud odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, kde se právě jmenovaný soud s touto námitkou zcela akceptovatelným způsobem podle Ústavního soudu vypořádal. Měla-li stěžovatelka za to, že její spor nerozhodoval zákonný soudce, mohla v tomto směru rovněž využít žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Co se pak týká stěžovatelkou namítané nesprávnosti při výpočtu náhrady nákladů řízení, je třeba v tomto ohledu dát stěžovatelce za pravdu v tom, že příslušná pasáž odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se nejeví být správná - buď soud uvádí špatný počet úkonů právní služby anebo skutečné mělo být přistoupeno k příslušnému snížení sazby odměny o padesát procent. Ovšem uvedená nesprávnost - vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu týkající se otázek náhrady nákladů řízení (srovnej například z poslední doby usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/12 a tam uvedené obecné úvahy) - nemůže nabýt ústavněprávní dimenze. Sama stěžovatelka se přitom v ústavní stížnosti otázkou zdrženlivosti Ústavního soudu k ingerenci do rozhodování obecných soudů o nákladech vůbec argumentačně nezabývá.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu