ECLI:CZ:US:2012:4.US.3339.11.2
sp. zn. IV. ÚS 3339/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele B. M., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., advokátem se sídlem Ambrožova 6, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 849/2011-26 ze dne 20. 7. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 22/2011-627 ze dne 1. 2. 2011, a o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 11. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 113/2009 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 1 T 113/2009-594 ze dne 16. 11. 2010 byl stěžovatel shledán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně byl stěžovatel v souladu s §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby z trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") na podkladě odvolání stěžovatele rozsudkem č. j. 4 To 22/2011-627 ze dne 1. 2. 2011 rozhodnutí okresního soudu v odsuzující části zrušil a nově uznal stěžovatele vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu dvanácti měsíců. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit tím, že dne 10. 1. 2009 v místě svého bydliště řekl poškozené L. M., s níž sdílel společnou domácnost, aby odešla, že už s ní nechce být, načež z trezoru vytáhl legálně držený revolver a tímto na poškozenou namířil a vyhrožoval jí zabitím, a následně tento namířil i proti sobě a vyhrožoval sebevraždou, uvědomil si však, že v něm nejsou náboje, a tohoto jednání zanechal, přičemž tímto mohl u poškozené vzbudit důvodnou obavu, že výhružky bude realizovat, neboť krátce předtím v prosinci 2008 na stejném místě se s poškozenou pohádali a stěžovatel následně dvakrát vystřelil do zdi v jejich ložnici označeným revolverem, a to přesto, že ve stejnou dobu byl v bytě v jiném pokoji přítomen nezletilý syn Martin (jedná se o pseudonym). Stěžovatel podal následně proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 849/2011-26 ze dne 20. 7. 2011 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 1 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky, neboť obecné soudy neposkytly jeho právům dostatečnou ochranu. Stěžovatel zdůraznil, že se žádného trestného činu nedopustil, a pokud obecné soudy dospěly k opačnému závěru, stalo se tak v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů, kdy jednotlivé důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemných souvislostech. Stěžovatel v tomto ohledu poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaného MUDr. J. P. a PhDr. B. Z., a na výpověď svědkyně PhDr. M. G., z nichž vyplývalo, že jednání stěžovatele nemohlo vzbudit u poškozené důvodnou obavu, neboť tato věděla, že stěžovatel nemyslí své hrozby vážně a že jde z jeho strany jen o zoufalé gesto. Stěžovatel dále podotkl, že jeho jednání prokazatelně nezanechalo na psychice poškozené žádné stopy; byl to naopak sám stěžovatel, kdo byl nucen v důsledku psychické újmy způsobené jednáním poškozené vyhledat odbornou pomoc. Znaleckým zkoumáním bylo rovněž zjištěno, že poškozená není, na rozdíl od stěžovatele, osobou obecně věrohodnou. Při posouzení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, přičemž existovaly-li o vině stěžovatele důvodné pochybnosti, měla být aplikována zásada in dubio pro reo, obdobně jako v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 a I. ÚS 3094/08. Stěžovatel rovněž zmínil, že nebylo nijak rozhodnuto o jeho návrhu na odklad či přerušení výkonu trestu a že jistá averze vůči jeho osobě ze strany orgánů činných v trestním řízení je patrná i z toho, že tyto odmítly trestně stíhat poškozenou L. M. za přečin křivého obvinění ve smyslu §345 odst. 1, 2 trestního zákoníku, jehož se vůči stěžovateli dopustila. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 849/2011-26 ze dne 20. 7. 2011 a rozsudek krajského soudu č. j. 4 To 22/2011-627 ze dne 1. 2. 2011 svým nálezem zrušil a do doby vydání tohoto nálezu postupem dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů a skutkových zjištění řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se důsledně vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel v rámci své obhajoby vznesl (v tomto ohledu je možno odkázat zejména na velmi podrobný rozbor provedený Nejvyšším soudem na str. 4 až 6 usnesení č. j. 8 Tdo 849/2011-26 ze dne 20. 7. 2011). Jelikož obecným soudům nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Námitka, že nebylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, a námitka, že nebylo zahájeno trestní stíhání poškozené, postrádaly z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti, jímž je posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí, relevanci, neboť na výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli neměly žádný vliv.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval svou obhajobu z předchozího průběhu řízení, s níž se obecné soudy, jak již bylo výše uvedeno, řádně vypořádaly. Takto pojatou ústavní stížností stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu