ECLI:CZ:US:2012:4.US.3343.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3343/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Václavské nám. 37, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. prosince 2011 č. j. 19 C 225/2011-24 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2012 č. j. 62 Co 78/2012-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. srpna 2012, se stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a rozhodování dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dle čl. 87 odst. 1 písm. d), čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 C 225/2011 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k obvodnímu soudu dne 26. srpna 2011 domáhal po žalované České republice - Úřadu pro civilní letectví určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce ze dne 27. dubna 2011 z důvodu, že výpověď byla učiněna osobou, která nemá právní subjektivitu a výpověď učinil ten, kdo není zaměstnavatelem. Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl s tím, že výpověď byla stěžovateli dána platně, a to v souladu se zákoníkem práce. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle §219 o. s. ř. Odvolací soud konstatoval, že předmětnou výpověď dal stěžovateli zaměstnavatel, jenž je označen jako Úřad pro civilní letectví a na této listině je podpis J. R., který byl v rozhodné době generálním ředitelem Úřadu pro civilní letectví. Konstrukci stěžovatele, že výpověď z pracovního poměru mu dal subjekt, který nemá způsobilost v pracovněprávních vztazích, je dle názoru odvolacího soudu nesmyslná a nepřípadná. Skutečnost, že ve výpovědi z pracovního poměru není uvedena Česká republika, za níž má oprávnění jednat Úřad pro civilní letectví, je dle názoru odvolacího soudu přepjatým formalismem, neboť u uvedeného právního úkonu je naprosto jednoznačně zřejmé, kdo byl zaměstnavatelem stěžovatele a kdo mu dal výpověď z pracovního poměru.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s právními závěry, ke kterým dospěly obecné soudy. Stěžovatel namítal, že postupem soudů nebyla zajištěna ochrana jeho práv a oprávněných zájmů a výchova k zachovávání zákonů. Hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové a právní závěry obecných soudů podle názoru stěžovatele ignorují příslušné právní normy. Soudy pak dle tvrzení stěžovatele používají extenzívní výklad zákonů a vydaným rozhodnutím chybí smysluplné odůvodnění.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že ústavní stížnost je vedena toliko polemikou stěžovatele s učiněnými právními závěry uvedenými v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž argumentace stěžovatelem uvedená nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obsahu soudního spisu rovněž vyplývá, že stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaného základního práva stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu