ECLI:CZ:US:2012:4.US.3366.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3366/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci navrhovatele M. T., právně zastoupeného advokátem JUDr. Alexandrem Király, Ph. D., L. Podéště 1883, Ostrava - Poruba, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. Nad 42/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 15. 6. 2012 předložil Krajský soud v Plzni spis sp. zn. 57 A 12/2011 Nejvyššímu správnímu soudu s návrhem na přikázání věci jinému, než místně příslušnému krajskému soudu, a to podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). V odůvodnění návrhu krajský soud uvedl, že do 29. 3. 2012 byla věc přidělena v souladu s rozvrhem práce senátu 57 A ve složení předseda senátu JUD. Zdeněk Pivoňka a soudkyň JUDr. Jana Daňková a Mgr. Miroslava Kašpírková. Předseda senátu, JUDr. Zdeněk Pivoňka, odešel dnem 1. 3. 2012 do starobního důchodu a podle rozvrhu práce účinného od 1. 3. 2012 by v dané věci měl senátu předsedat Mgr. Alexandr Krysl a členkami senátu by měly být JUDr. Jana Daňková a Mgr. Miroslava Kašpírková. U Krajského soudu v Plzni jsou podle rozvrhu práce dva specializované senáty pro rozhodování věcí ve správním soudnictví. V senátu 57 jsou předsedy senátu JUDr. Jana Daňková a Mgr. Alexandr Krysl a členkou senátu je Mgr. Miroslava Kašpírková. V senátu 30 u Krajského soudu v Plzni jsou podle rozvrhu práce dva specializované senáty pro rozhodování věcí ve správním soudnictví. V senátu 57 jsou předsedy senátu JUDr. Jana Daňková a Mgr. Alexandr Krysl a členkou senátu je Mgr. Miroslava Kašpírková. V senátu 30 jsou předsedy senátu JUDr. Václav Roučka, JUDr. Petr Kuchyňka a členem senátu je Mgr. Jaroslav Škopek. Uvedené skutečnosti byly oznámeny předsedovi Krajského soudu v Plzni, který konstatoval, že jsou z objektivních příčin dány důvody pochybovat o nepodjatosti JUDr. Jany Daňkové, JUDr. Petra Kuchyňky a JUDr. Václava Roučky pro vztah k žalobci, v případě Mgr. Alexandra Krysla pak pro vztah k žalované, byť má za to - stejně jako stěžovatel, že jejich profesionální předpoklady by jim ze subjektivního hlediska umožnily spravedlivé projednání věci.
Stěžovatel nesdílí závěr soudu, že jsou dány předpoklady pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu ve smyslu ust. §9 odst. 1 s. ř. s., neboť příčiny mající zavdávat důvody pochybovat o nepodjatosti soudců JUDr. Jany Daňkové, JUDr. Petra Kuchyňky, JUDr. Václava Roučky a Mgr. Alexandra Krysla v této věci nedosahují takové intenzity, aby ve spojitosti s právy stěžovatele brojícímu proti správnímu rozhodnutí u svého zákonného soudce podle ust. §7 odst. 2 s. ř. s. ohrožovaly nepodjatost jmenovaných soudců, či stěžovatele mohly ohrozit na jeho právu na spravedlivý proces.
Nejvyšší správní soud vyzval předsedu Krajského soudu v Plzni, aby se jednoznačně vyjádřil, zda uvedené soudce považuje za vyloučené podle ust. §8 odst. 3 s. ř. s. Takové vyjádření předseda krajského soudu učinil. Na základě této skutečnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §9 odst. 1 s. ř. s. o přikázání dané věci Krajskému soudu v Praze, což odůvodnil tím, že na základě vyjádření předsedy krajského soudu nelze pochybovat o tom, že uvedení soudci správního úseku Krajského soudu v Plzni byli vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci stěžovatele u tohoto soudu vedené.
Stěžovatel je toho názoru, že neexistují důvody, pro které by mělo dojít ke změně místní příslušnosti, o věci by i nadále měl rozhodovat Krajský soud v Plzni. Kasační soud se odmítl zabývat námitkami stěžovatele o tom, že zde nejsou dány důvody pro delegaci, když nelze v případě předsedkyně senátu JUDr. Jany Daňkové vycházet pouze z jediného hlediska, a to členství v komisi (doporučující kandidáta na funkci předsedy Okresního soudu v Sokolově), nýbrž je nezbytné posuzovat případ komplexně ze všech hledisek.
Stěžovatel rovněž odmítl tvrzený dojem o negativním vztahu předsedy senátu JUDr. Václava Roučky k jeho osobě, neboť podílení se na rozhodování o žádostech na přidělení ke krajskému soudu, stejně jako vyřizování stížnosti na průtahy v řízení patří k titulu funkce místopředsedy soudu a není a nemůže to být samo o sobě důvodem postačujícím pro přikázání věci podle §9 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud opírá své rozhodnutí věc delegovat na jiný soud o rozhodnutí předsedy krajského soudu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle něhož musí být návrhu krajského soudu na delegaci vyhověno vždy. Stěžovatel je toho názoru, že důvod pro změnu místní příslušnosti musí být vždy konkretizován a musí být na něj nahlíženo z pohledu celého řízení. Nejvyšší správní soud se rovněž nezabýval otázkou zvýšených nákladů a nevyhnutelných průtahů řízení. Stěžovatel má za to, že k delegaci nezbytné nepostačují samy o sobě krajským soudem předkládané skutečnosti a protože k nim nepřistupují žádné další důležité důvody, které by průlom do zásady zákonného soudu, jakož i do zásady trvání místní příslušnosti, odůvodnili, s delegací nesouhlasí a považuje ji za porušení svých ústavních práv. Obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady. Stěžovatel vyjádřil k delegaci věci zásadně negativní stanovisko, které náležitě odůvodnil. Za takového stavu věci bylo povinností Nejvyššího správního soudu se jeho námitkami nejen zabývat a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi vypořádat, ale především posoudit, zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody delegace nezbytné, které dovolují učinit výjimku z ústavně zaručeného práva účastníka na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel odkázal též na související judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení II. ÚS 544/02, nález ze dne 16. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 561/02, nález sp. zn. I ÚS 144/2000).
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Z článku 81 Ústavy plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle článku 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tato ustanovení ve svém důsledku znamenají snahu zajistit nezávislost soudce i v každém konkrétním řešeném případu.
Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát jako takový (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Zákonodárce, vědom si těchto skutečností, v procesních předpisech stanovil procesní postup (§8 s. ř. s.), jenž musí být realizován v případě, kdy se vyskytne pochybnost o tom, zda ten který soudce skutečně naplňuje principy své nezávislosti a nestrannosti. Účelem takového právního postupu je především zajištění toho, aby vydané soudní rozhodnutí nemohlo být posléze jakkoli zpochybňováno.
Dle náhledu Ústavního soudu je pro posouzení předmětného případu rozhodné zvážení ústavnosti aplikace ustanovení §8 a 9 s. ř. s. Z ustanovení §9 odst. 1 vyplývá, že "Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát.". Pravomoc Nejvyššího správního soudu je zde jasně daná a při naplnění dispozice právní normy nemá tento jinou možnost, než věc přikázat jinému, než místně příslušnému krajskému soudu. Uvedený postup stěžovatel v zásadě nerozporuje, nicméně zásadně nesouhlasí s tím, že by někteří, ve věci rozhodující soudci, byli podjatí.
V předmětném případě je třeba vyjít z toho, že procesní postup při vyloučení soudce je přímo odvislý od subjektu, který s návrhem na vyloučení přišel. Zatímco v případě, kdy námitku podjatosti vznesl účastník řízení (případně osoba zúčastněná), rozhoduje o ní vždy Nejvyšší správní soud, u vyloučení vzneseného samotným soudcem, rozhoduje Nejvyšší správní soud teprve v případě, kdy má předseda příslušného soudu za to, že důvod vyloučení není v konkrétním případě dán (srov. §8 odst. 3 s.ř.s. in fine). Rozhodující roli zde plní předseda příslušného krajského soudu, od jehož úvahy o vyloučení či nevyloučení konkrétního soudce se odvíjí možnost přezkumu Nejvyšším správním soudem. Vzhledem k tomu, že předseda Krajského soudu v Plzni dospěl v předmětném případě k závěru o vyloučení dotčených soudců, předložil Nejvyššímu správnímu soudu toliko návrh na změnu místní příslušnosti, o němž pak citovaný soud rozhodl v souladu se zákonem, a to ústavně konformním způsobem. Za situace, kdy soudce zjistí důvod své podjatosti, Nejvyššímu správnímu soudu není dána pravomoc přezkoumávat závěr předsedy krajského soudu o tom, že příslušný soudce je vyloučen.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu