ECLI:CZ:US:2012:4.US.3368.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3368/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. B., zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem na adrese Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 23. července 2012 č. j. 54 Co 371/2012-37 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. prosince 2011 č. j. 12 EXE 2956/2011-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. srpna 2012, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost účastníků v soudním řízení zakotvené v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a dále též právo na ochranu vlastnictví a pokojného užívání majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 12 EXE 2956/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka dne 24. března 2010 uzavřela Smlouvu o revolvingovém úvěru se společností PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen "oprávněný", jejíž součástí byla i rozhodčí doložka. Z důvodu, že stěžovatelka nedodržela splátkový kalendář, bylo jí dne 18. května 2011 oprávněným oznámeno, že po ní požaduje okamžitou úhradu ve výši 35 506,- Kč. Dne 7. června 2011 pak oprávněný podal návrh na zahájení rozhodčího řízení. Rozhodce JUDr. Eva Vaňková vydala dne 25. července 2011 pod č. j. Va 22-44/2011-7 rozhodčí nález, kterým stěžovatelce uložila zaplacení dlužné pohledávky. Z důvodu, že rozhodčí nález nebyl stěžovatelce doručen na uvedenou adresu B. (na zásilce bylo uvedeno, že adresát se odstěhoval bez udání adresy), byl dne 19. srpna 2011 zrušen a stěžovatelce byl ustanoven pro rozhodčí řízení opatrovník, kterému byl doručen v pořadí druhý rozhodčí nález ze dne 3. listopadu 2011 č. j. Va 22-44/2011-10, jež nabyl právní moci dne 9. listopadu 2011. Oprávněný poté dne 19. prosince 2011 podal návrh na nařízení exekuce. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením napadeným ústavní stížností exekuci na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 34 722,- Kč nařídil. Stěžovatelka vydané rozhodnutí napadla odvoláním s tím, že rozhodčí nález - exekuční titul jí nebyl nikdy doručen, přičemž k nedoručení došlo pravděpodobně vlivem nedávného přestěhování stěžovatelky z adresy B. na adresu B. Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava, poté usnesením rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (§219 o. s. ř.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se dovolává ochrany spotřebitele, zakotvené v judikatuře Soudního dvora Evropské unie a Ústavního soudu a nesouhlasí s rozhodčím nálezem - exekučním titulem v její právní věci, neboť jí nebyl nikdy doručen, a to pravděpodobně vlivem přestěhování stěžovatelky na jinou adresu. K tomu kromě již uplatněných námitek stěžovatelka podotkla, že předmětný rozhodčí nález nebyl vydán po právu na základě ustanovení §31 písm. b) a e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky a neumožnění straně věc před rozhodci projednat. Stěžovatelka má za to, že není udržitelný názor, že ztratila svojí nečinností ohledně včasného podání návrhu (žaloby) podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zcela možnost dovolat se neplatnosti rozhodčí doložky, sjednané oprávněným. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 871/11 a na judikáty Soudního dvora Evropské unie.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně na základě řádně podaného návrhu nařídil na majetek stěžovatelky exekuci. Odvolací soud poté přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl své rozhodovací důvody, pro které toto rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud zejména zdůraznil, že stěžovatelka nevyužila možnosti podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle §31 a násl. zákona o rozhodčím řízení.
V posuzované věci Ústavní soud nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy svévolně přehlédly některé argumenty stěžovatelky či námitky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v její prospěch. Právní názor, jenž byl obecnými soudy v dané věci uplatněn, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní soud jej proto respektoval a na jednotlivé námitky stěžovatelky podrobněji nereagoval, neboť bylo zjevné, že jsou opakováním argumentace předestřené odvolacímu soudu, který se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vypořádal.
Stěžovatelka ve věci vydaného rozhodčího nálezu měla možnost uplatnit procesní prostředky k obraně svého práva, a pokud tyto možnosti, dané jí právním řádem, plně a zákonu odpovídajícím způsobem nevyužila (§31 a násl. zákona o rozhodčím řízení), nelze je takto přičítat k tíži soudů. Ústavní soud pak nemá za tohoto stavu věci důvod napadená rozhodnutí zrušit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3549/10 in http://nalus.usoud.cz).
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť se jednalo o odlišnou situaci, kdy povinný žádnou smlouvu o finančním pronájmu neuzavřel ani nepodepsal rozhodčí doložku, a proto uvedený judikát na posuzovanou věc nedopadá. K odkazu na rozhodovací činnost Soudního dvora Evropské unie lze toliko uvést, že citované judikáty vychází ze skutkově odlišných okolností, s argumentací vedenou stěžovatelkou ohledně rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie se navíc vyčerpávajícím způsobem vypořádal odvolací soud (str. 4 jeho usnesení). Proto Ústavní soud neshledává jejich aplikaci v projednávané věci jako případnou.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu