ECLI:CZ:US:2012:4.US.3378.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3378/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. G., zastoupeného Mgr. Miroslavou Laňkovou, advokátkou, AK 5. května 154/1, 412 01 Litoměřice, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 9. 2011 č. j. 16 EXE 9606/2010-56 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému Exekutorským úřadem Praha 3, soudní exekutorkou JUDr. Markétou Havlíkovou, ze dne 28. 6. 2011 č. j. 028 EX 217/10-67 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudní exekutorkou, a to pro porušení jeho práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavního principu právního státu vyplývajícího z článku 1 odst. 1 Ústavy a práva na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Exekutorského úřadu Praha 3, soudní exekutorky JUDr. Markéty Havlíkové, zjistil Ústavní soud, že Exekutorský úřad Praha 3, soudní exekutorka JUDr. Markéta Havlíková, pověřená vedením exekuce proti stěžovateli a M. G. jako povinným k vymožení povinnosti zaplatit oprávněné její pohledávku příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 6. 2011 č. j. 028 EX 217/10-67, určila náklady exekuce ve výši 69.360 Kč, které se sestávaly z odměny exekutorky ve výši 54.300 Kč vypočtené z částky 362.000 Kč, jež představovala část pohledávky s příslušenstvím uhrazenou stěžovatelem po doručení usnesení o nařízení exekuce a marném uplynutí lhůty poskytnuté stěžovateli soudní exekutorkou k dobrovolnému plnění, dále z náhrady hotových výdajů v paušální částce 3.500 Kč a DPH ve výši 11.560 Kč. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 12. 9. 2011 č. j. 16 EXE 9606/2010-56 příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil.
Stěžovatel poukazuje na principy vyslovené judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k rozhodování o nákladech exekuce a má za to, že jsou aplikovatelné i v jeho věci. Konkrétně uvádí, že výše odměny exekutora se má sestávat jen z exekutorem skutečně vymožené částky a neměla by vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Vydání exekučního příkazu ještě nesměřuje k bezprostřední realizaci exekučního titulu, a proto by mělo být zohledněno, že dlužník splnil svou povinnost bez přímé exekuce, a to i po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění dle ustanovení §46 odst. 5 exekučního řádu. Jestliže k plnění povinným došlo na začátku exekuce a exekutorka učinila minimum úkonů, měla požadovat pouze náhradu účelně vynaložených nákladů a neuplatňovat je v paušální částce. Konečně uvádí, že soud je povinen zkoumat, zda konkrétní okolnosti, na které vyhláška výslovně nepamatuje, odůvodňují přiznání nižší odměny exekutorce, případně i náhrady nákladů exekuce než v paušální částce. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl přímým dlužníkem oprávněné, stal se obětí podvodu, byl dlužníkem uváděn v omyl ujištěním, že závazek splní, a od okamžiku, kdy zjistil, že dlužník neplní, vyvíjel maximální snahu závazek splnit, což skutečně učinil.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obsahem práva na spravedlivý proces je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srov. nález sp. zn. nález IV. ÚS 1834/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 1540/08, Sb. n. u., sv. 54, str. 175, I. ÚS 2930/09, Sb. n. u., sv. 56, str. 125, III. ÚS 2492/09 a II. ÚS 1061/10 dostupné na http://nalus.usoud.cz). V druhém případě aplikuje zásady odměňování exekutorů vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (č. 94/2007 Sb., též Sb. n. u., sv. 44 str. 479), dle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, Ústavní soud dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 233/09, Sb. n. u., sv. 53, str. 753, a II. ÚS 1994/09, Sb. n. u., sv. 56, str. 495). Z výše uvedeného plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní.
Z vyžádaného spisu je patrno, že stěžovatel vymáhanou povinnost v části, z níž byla vypočtena odměna soudní exekutorky, nesplnil před doručením usnesení o nařízení exekuce ani později v patnáctidenní lhůtě stanovené soudní exekutorkou ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti doručené stěžovateli dne 23. 3. 2011, a proto o dobrovolnosti plnění ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu nelze hovořit. Soudní exekutorce proto náleží odměna v plné výši. Její nárok na odměnu nelze zpochybňovat tvrzením o absenci zásluh na vymožení uložené povinnosti, neboť soudní exekutorka podnikla kroky vedoucí k vymožení povinnosti (srov. exekuční příkaz srážkami z důchodu ze dne 10. 3. 2011 a prodejem bytu stěžovatele ze dne 5. 4. 2011, zjišťování majetku stěžovatele pomocí četných žádostí o poskytnutí součinnosti adresovaných bankám). Lze tedy shrnout, že napadená rozhodnutí jsou plně konformní s relevantní judikaturou Ústavního soudu a nelze jim vytknout žádné pochybení.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu