ECLI:CZ:US:2012:4.US.3383.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3383/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 2. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 3383/11 ve věci ústavní stížnosti E. M. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1138/2010-104 ze dne 31. srpna 2011, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 325/2009-65 ze dne 30. října 2009, kterým bylo zastaveno řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka FFS Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Počernická 272/96.
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1138/2010-104 ze dne 31. srpna 2011 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1138/2010-104 ze dne 31. srpna 2011 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
2. Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 3 C 39/2009 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jičíně v řízení o žalobě stěžovatelky o určení vlastnického práva k nemovitostem usnesením č. j. 3 C 39/2009-35 ze dne 5. června 2009 zamítl námitku nedostatku pravomoci Okresního soudu v Jičíně k projednání této žaloby, vznesené žalovaným FFS Czech, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník"). K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 25 Co 325/2009-65 ze dne 30. října 2009 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se zastavuje, a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 1138/2010-104 ze dne 31. srpna 2011 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací vyšel ze zjištění, že stěžovatelka si s vedlejším účastníkem ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva sjednala rozhodčí doložku. Proto vyloučil aplikaci ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka následně podala dovolání, jímž namítala, že rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě je neplatná. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné a rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v rámci dovolacího řízení nemůže být skutkový základ věci, který byl vytvořen před soudem prvního stupně, popř. soudem odvolacím, rozšiřován ani jinak měněn a dále že není možné uplatňovat před soudem dovolacím nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud podle stěžovatelky uvedl, že skutečnosti, na jejichž základě je rozhodčí doložka neplatná, žalobkyně v projednávané věci v řízení před soudy nižších stupňů netvrdila ani nevyšly v řízení jiným způsobem najevo. Nejvyšší soud uznal, že k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží i bez návrhu, avšak stěžovatelka dle Nejvyššího soudu mu nemůže vytýkat, že se těmito skutečnostmi nezabýval, protože je sama netvrdila a ani nevyšly v řízení jinak najevo.
4. Ke skutkovému stavu stěžovatelka uvádí, že uzavřela s vedlejším účastníkem smlouvu o půjčce a dále smlouvu o zajišťovacím převodu práv k nemovitostem (dále jen "smlouva"), ve kterých byla sjednána stejná rozhodčí doložka, dle které veškeré spory z dané smlouvy mají být rozhodovány rozhodcem, a to buď fyzickou osobou jmenovanou ve smlouvě, nebo Asociací arbitrů, která není stálým rozhodčím soudem. Na základě uzavřených smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva byl vedlejší účastník zapsán jako vlastník všech nemovitostí. S ohledem na podmínky smlouvy stěžovatelka nebyla schopna splácet půjčku tak, jak bylo ve smlouvě sjednáno. Nastala tedy splatnost celého dluhu, který výrazně narostl o smluvní pokuty. Díky rozsahu a způsobu zajištění neměla stěžovatelka žádný majetek a zdroj příjmů, z něhož by mohla dluhy uhradit. Ve snaze zjednat nápravu se stěžovatelka následně opakovanými žalobami obrátila na soud. Žalobou se domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, jichž se týkal zajišťovací převod vlastnického práva. Bylo podle ní totiž zjevné, že sjednané rozhodčí doložky určují rozhodcem osoby spřízněné s věřiteli, tedy osoby nikoli nestranné a nezávislé na stranách sporu. Stěžovatelka přitom očekávala, že soud se bude jako nestranný subjekt zabývat kromě platnosti smluv o zajišťovacích převodech a rozhodčí doložky též "mravností" smluvních podmínek. Žaloby však soudy odmítly projednat s poukazem na to, že byla sjednána rozhodčí doložka, a není tedy dána pravomoc soudů. Rozhodnutí soudů nižších instancí nezměnil ani Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky odmítl.
5. Stěžovatelka namítá, že rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě je neplatná a soud měl věc projednat a meritorně rozhodnout. Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým se dovolací soud s otázkou neplatnosti rozhodčí doložky vypořádal. Za nesprávné považuje především jeho zjištění, že otázka neplatnosti rozhodčí doložky nevyšla v předchozím řízení najevo, a že se jí tudíž v souladu s projednací zásadou nemohl vůbec zabývat.
6. Otázkou platnosti či neplatnosti rozhodčí doložky se soudy podle stěžovatelky zabývaly z úřední povinnosti při posuzování, zda je splněna jedna ze základních zásad občanského soudního řízení, a sice zásada pravomoci soudu k projednání dané věci. Tím je totiž podle stěžovatelky obecný soud povinen se zabývat vždy, bez ohledu na obsah případných tvrzení či námitek stran. A soudy se jí nepochybně zabývaly, zejména tehdy, když Krajský soud v Hradci Králové došel k závěru, že jeho pravomoc pro existující předmětnou rozhodčí doložku není dána. Byla-li rozhodčí doložka pro svůj obsah absolutně neplatným právním úkonem, pak bylo podle stěžovatelky jeho povinností to zjistit, a neučinil-li tak, rozhodl nesprávně, stejně jako rozhodl nesprávně Nejvyšší soud, pokud se pro neexistující námitky účastníků odmítl platností rozhodčí doložky zabývat.
7. Podle stěžovatelky tedy obecné soudy pochybily, pokud se bez ohledu na tvrzení a námitky stran nezabývaly svou pravomocí věc rozhodnout. Pokud by tak postupovaly, musely by dojít k závěru, že rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě je neplatná a o věci meritorně rozhodnout. Přestože se stěžovatelka včas domáhala ochrany svého vlastnického práva, které je deklarováno jako nedotknutelné a absolutní, u soudu, nebyl protiprávní stav, který vznikl na jejích nemovitostech, rozhodnutím soudu odstraněn. V důsledku porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces bylo tedy porušeno i stěžovatelčino ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
III.
8. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.
9. Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda senátu 33 Cdo JUDr. Pavel Krbek. Uvedl, že Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 33 Cdo 1138/2010 ze dne ze dne 31. srpna 2011 odmítl dovolání, jímž stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 325/2009-65 ze dne 30. října 2009, aniž se mohl zabývat otázkou, jejíž řešení odvolacím soudem stěžovatelka zpochybnila, neboť okolnosti, které činí rozhodčí doložku, jejíž obsah byl určující pro posouzení pravomoci soudu nebo rozhodců, neplatnou, vnesla stěžovatelka do řízení až mimořádným opravným prostředkem (dovoláním). Protože uvedené skutečnosti nevyšly v řízení před soudy nižších stupňů najevo jinak, nelze je podle vyjádření "nově" uplatňovat v dovolacím řízení (§241a odst. 4 občanského soudního řádu).
10. Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřil předseda senátu 25 Co JUDr. Pavel Moravec. Uvedl, že vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové k ústavní stížnosti se kryje s odůvodněním jeho usnesení č. j. 25 Co 325/2009-65 ze dne 30. října 2009.
11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též žalované jako vedlejšímu účastníkovi řízení. Vyjádření vedlejšího účastníka však neobsahovalo z hlediska přijatého rozhodnutí, resp. důvodů přijatého rozhodnutí, žádné relevantní skutečnosti. Ústavní soud tedy obsah vyjádření vzal na vědomí, avšak upustil od jeho rekapitulace.
12. Vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka bylo zasláno stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové nebylo stěžovatelce poskytováno, neboť neobsahovalo ve věci žádné nové skutečnosti.
13. Stěžovatelka v zaslané replice vyjádřila nesouhlas s vyjádřením vedlejšího účastníka, avšak s ohledem skutečnost, že neobsahovalo z hlediska přijatého rozhodnutí žádné relevantní skutečnosti, vzal též Ústavní soud tuto repliku k němu na vědomí, ale upustil od její rekapitulace. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka nic neuvedla.
14. Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.
IV.
15. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.
17. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou stěžovatelky směřující proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu a spočívající v jejím nesouhlasu s jeho závěrem, že skutečnosti, na jejichž základě je rozhodčí doložka neplatná, žalobkyně v projednávané věci v řízení před soudy nižších stupňů netvrdila ani nevyšly v řízení jiným způsobem najevo, a proto se jimi jako novými skutečnostmi nemohl Nejvyšší soud dle §241a odst. 4 občanského soudního řádu zabývat. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyššímu soudu v tomto jeho (stěžovatelkou zpochybněném) závěru nelze přisvědčit.
18. Předmětná rozhodčí doložka je od počátku řízení obsažena v soudním spise a je nepochybně povinností obecných soudů zabývat se z úřední povinnosti okolnostmi rozhodnými pro posouzení jejich pravomoci rozhodnout ve věci. Pokud byla namítána nepříslušnost obecných soudů s odkazem na uzavření rozhodčí doložky, bylo povinností obecných soudů zabývat se mimo jiné její platností. Soud prvního stupně a soud odvolací se platností rozhodčí doložky zabývaly a uzavřely, že se jedná o rozhodčí doložku platně sjednanou. Nejvyšší soud se platností rozhodčí doložky s odkazem na §241a odst. 4 občanského soudního řádu nezabýval. Skutečnosti, z nichž stěžovatelka dovozovala neplatnost předmětné rozhodčí doložky, spočívaly v doložce samé, přičemž tato doložka, jak již je uvedeno výše, byla již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně obsažena v soudním spise. Stěžovatelčina námitka neplatnosti rozhodčí doložky tak nepochybně není založena ani na nových skutečnostech ani na nových důkazech.
19. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek sice není ústavně zaručeno, ovšem pokud již jej zákonodárce do právního řádu jako opravný prostředek zakomponoval, vztahuje se na řízení o něm ochrana práv jednotlivce zaručená ústavním pořádkem, tj. nejenom Listinou, ale také Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
20. V projednávaném případě Nejvyšší soud pochybil, když se nezabýval námitkou stěžovatelky o neplatnosti rozhodčí doložky, resp. tuto námitku nepřezkoumal. Tím nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky, a porušil tak základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
21. Už právě uvedený závěr je způsobilý vyvolat kasační zásah Ústavního soudu ve vztahu ke v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z toho důvodu a s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatelky uváděnými v ústavní stížnosti a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 325/2009-65 ze dne 30. října 2009 nezabýval. V následujícím řízení bude na Nejvyšším soudu a případně i na obecných soudech nižších stupňů, aby se námitkami stěžovatelky před nimi uplatněnými, které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, náležitě zabývaly, stejně jako je na vedlejším účastníkovi, aby uplatnil argumentaci svou.
22. Ústavní soud uzavírá, že v projednávaném případě shledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces Nejvyšším soudem, a proto jeho v záhlaví citované rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.