ECLI:CZ:US:2012:4.US.3393.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3393/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem na adrese Brno, Jakubská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2012 č. j. 13 Co 454/2011-172 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. června 2011 č. j. P 359/2008-124, 10 P a Nc 278/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. září 2012, se stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na právní jistotu v právním státě dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na řádnou soudní ochranu dle čl. 90 a 95 Ústavy, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), základní právo vychovávat a pečovat o své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny, základní právo dítěte na rodičovskou a výchovu a péči dle téhož článku Listiny a právo na rovnost v důstojnosti a v právech dle čl. 1 a čl. 3 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Brno-venkov rozsudkem napadeným ústavní stížností ve věci změny výchovy a výživy rodičů k nezletilým dcerám stěžovatele rozhodl tak, že: I. návrh stěžovatele ze dne 18. srpna 2010 na změnu výchovy a výživy zamítl, II. návrh matky na úpravy styku s nezletilými a na zvýšení výživného zamítl, III. stěžovateli uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení za vypracovaný znalecký posudek ve výši 15 720,- Kč a dále rozhodl, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV.) Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Brně, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.)
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh řízení před obecnými soudy a namítal, že odvolací soud se nezabýval tím, že od posledního rozhodnutí z prosince 2008 došlo ke změnám jak na straně matky, tak na straně stěžovatele, zcela formálně přikročil ke zhodnocení změny poměrů na straně stěžovatele i matky, přichýlil se bez bližšího vysvětlení k rozhodnutí Ústavního soudu vydaného pod sp. zn. IV. ÚS 14/2000 a nezkoumal, zda nastalé změny jsou zásadními a závažnými změnami ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel má za to, že odvolací soud měl za situace, kdy soudy obou stupňů shledaly institut střídavé výchovy jako vhodný, přikročit ke změně rozsudku i přes citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/2000. Stěžovatel považuje závěry učiněné odvolacím soudem za nesprávné a interpretace tohoto soudu je dle názoru v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Ústavní soud se institutem střídavé výchovy opakovaně zabýval a k aplikaci §26 a §28 zákona o rodině i čl. 32 odst. 4 Listiny se opakovaně vyslovil. Z obsahu ústavní stížnosti přitom vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ve věci rozhodující soudy se pak celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z argumentace stěžovatelem uvedené je patrno, že řízení má pro stěžovatele zásadní význam a Ústavní soud nepochybuje ani o dobré vůli stěžovatele, který se snaží zajistit co nejlepší podmínky pro výchovu svých dcer, nicméně připomíná, že primárním je vždy zájem dítěte, nikoli těch osob, které žádají o svěření dítěte do péče či o změnu výchovného prostředí. Stěžejním aspektem, který je v praxi posuzován, a na základě něhož je rozhodováno, je, zda svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je nejen v jeho zájmu, ale i nejlepším způsobem zajištění jeho potřeb a zdárného vývoje. V posuzovaném případě pak ve věci rozhodující soudy jednaly při zachování ochrany legitimních práv a zájmů všech dotčených osob a dovodily, že oba rodiče jsou stejně výchovně způsobilí, nicméně při svém postupu přiklonily k respektování prvořadého zájmu dětí a stálosti jejich výchovného prostředí.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu