ECLI:CZ:US:2012:4.US.3398.11.2
sp. zn. IV. ÚS 3398/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. O., právně zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Česká Lípa, Sokolská 270, směřující proti podání obžaloby Okresním státním zastupitelstvím v České Lípě ze dne 11. srpna 2011, č.j. 1 ZT 200/2011-85, a proti usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 5 T 120/2011, a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. září 2011, č.j. 55 To 480/2011-362, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a v čl. 40 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny, a právo na projednání věci, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Poté, co byla Okresním státním zastupitelstvím v České Lípě na stěžovatele podána obžaloba, rozhodl výše uvedeným usnesením Okresní soud v České Lípě, že stěžovatel se ponechává ve vazbě, neboť existuje vazební důvod podle ustanovení §67 písmeno c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, zamítnuta.
Stěžovatel nejprve ve své ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 10. listopadu 2011, nejasně brojil proti okolnostem vzetí do vazby, k němuž došlo dne 16. dubna 2011. A společně s tím se domáhal deklarace porušení svých ústavně zaručených práv, k nimž došlo zahájením hlavního líčení na základě obžaloby navržené Okresním státním zastupitelstvím v České Lípě. S ohledem na absenci srozumitelného petitu v ústavní stížnosti, byl stěžovatel vyzván k odstranění vad podání. V doplnění ústavní stížnosti přesně specifikoval napadená rozhodnutí, která se týkala podání obžaloby státním zástupcem a rovněž rozhodnutí o ponechání ve vazbě, respektive stížnosti proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě. Zopakoval své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí o vzetí do vazby, s ohledem na absenci obhájce u rozhodování o vzetí do vazby a s ohledem na zdravotní stav. Z uvedených okolností tak stěžovatel dovodil, že i napadené rozhodnutí o ponechání ve vazbě je proto protiústavním zásahem do jeho zaručených práv.
Ústavní soud si k této věci vyžádal vyjádření soudů, které o vazbě rozhodovaly. Soudkyně Okresního soudu v České Lípě Ústavnímu soudu sdělila, že ve věci bylo o vazbě stěžovatele opětovně rozhodováno, v důsledku čehož bylo dne 24. listopadu 2011 vydáno rozhodnutí o ponechání ve vazbě (sp. zn. 5 T 120/2011), a stěžovatel toto usnesení napadl stížností, o níž bude rozhodovat krajský soud.
Za Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se vyjádřila předsedkyně senátu 55 To, která uvedla, že v souvislosti s řízením o stížnosti proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě neshledali pochybnosti v postupu, a proto rozhodli způsobem zjevným z napadeného usnesení. Následné námitky stěžovatele považuje soud za nedůvodné.
Možnosti reagovat na vyjádření soudů stěžovatel ve stanovené lhůtě nevyužil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel především napadl okolnosti vzetí do vazby, které subjektivně považuje za protiprávní a protiústavní a rovněž fakt, že pro podezření ze spáchání trestné činnosti na něj státní zástupce podal obžalobu.
Podání obžaloby, respektive její předložení soudu, je procesním krokem směřujícím k řízení před obecnými soudy, tedy je, jak z jeho podstaty vyplývá, hlavním předmětem šetření soudu. Jsou to přitom jen obecné soudy, které rozhodují o vině a o trestu, shledají-li jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, za trestný čin definovaný zákonem (čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny). Posouzení důvodnosti obžaloby je na obecném soudu, přičemž její předložení je povinností státního zástupce, shledá-li okolnosti nasvědčující spáchání trestného činu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Procesním prostředkem, který v projednávaném případě stěžovateli přísluší, je celé trestní řízení. Do jeho pravomocného skončení proto není pro ingerenci Ústavního soudu místo. V této části je proto třeba ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu.
Další napadená rozhodnutí se týkají vazby stěžovatele. Stěžovatel založil své tvrzení o protiústavnosti napadených rozhodnutí o ponechání ve vazbě výhradně na svém přesvědčení o neústavnosti vzetí do vazby dne 16. dubna 2011. Z toho dovozuje, že jakékoliv rozhodování o vazbě je a priori protiústavním zásahem do jeho práv.
V projednávaném případě bylo o vazbě rozhodnuto opakovaně. Rozhodnutí o vzetí do vazby ze dne 16. dubna 2011, sp. zn. 0 Nt 1615/2011, následovalo rozhodnutí o ponechání ve vazbě ze dne 13. července 2011, sp. zn. 1 ZT 200/2011. Dne 11. srpna 2011 byla podána obžaloba pro trestné činy (přečiny) zpronevěry (§206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku) a podvodu (§209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku). V důsledku toho posuzoval soud důvodnost vazby po podání obžaloby, a rozhodl o nich napadenými usneseními.
Z napadených rozhodnutí se přitom podává srozumitelnost důvodů pro zahájení trestního stíhání a následného vzetí stěžovatele do vazby. V rozhodnutí soudu byly konkretizovány a srozumitelně popsány okolnosti, pro které existuje podezření, že stěžovatel uprchne, může ovlivňovat svědky a bude pokračovat v páchání trestné činnosti. Soudy zhodnotily okolnosti projednávaného případu adekvátně k objektivním poznatkům o trestné činnosti stěžovatele, které se dopustil v době podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posoudily charakter jednání stěžovatele i, s ohledem na jeho trestní minulost, možnost pokračování v trestné činnosti.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují, případně trvají, vazební důvody. Vazbu jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost jsou proto orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněným navíc přísluší dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu a o takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně. Tvrzená porušení práv stěžovatele mají spočívat v tom, že byl vůbec vzat do vazby, přičemž nesprávnost takového postupu je výhradně tvrzením stěžovatele. Za porušení ustanovení Listiny však není možno považovat pouze skutečnost, že názor soudu je odlišný od názoru stěžovatele. Nesouhlas se závěry obecných soudů však není ani zkrácením v právu na spravedlivý proces. Toto právo představuje záruku postupu soudu podle předem stanovených procesních předpisů a nikoliv vydání pro stěžovatele příznivého rozhodnutí.
S ohledem na trestní minulost stěžovatele lze předpokládat, že jeho zájmem je činit jakékoliv kroky, které povedou k propuštění, respektive k prodlužování řízení. Tato okolnost je konečně patrná i z dopisu (ze dne 20. července 2011), přiloženého stěžovatelem k ústavní stížnosti, v němž obhájce stěžovateli popisuje svoji připravenost ke zdržování procesních kroků. Lze proto dovodit, že kroky orgánů činných v trestním řízení jsou sice stěžovateli nemilé, nicméně nejsou v rozporu s procesními předpisy. Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že rozhodnutím o jeho vzetí do vazby došlo k naříkaným zásahům do jeho zaručených práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Ostatně ze sdělení Okresního soudu v České Lípě vyplývá, že o následném ponechání stěžovatele ve vazbě bylo rozhodnuto usnesením okresního soudu dne 24. listopadu 2011; následnou stížnost stěžovatele pak zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 20. prosince 2011, sp. zn. 55 To 647/2011. Ve věci samé pak rozhodl Okresní soud v České Lípě, rozsudkem ze dne 17. ledna 2012, kterým stěžovatele z části shledal vinným a odsoudil jej a z části jej obžaloby zprostil. Rozsudek doposud nenabyl právní moci, neboť stěžovatel napadl odsuzující část odvoláním.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu