ECLI:CZ:US:2012:4.US.340.12.1
sp. zn. IV. ÚS 340/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Válkou, advokátem, AK se sídlem Masarykova 7, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011 č. j. 30 Cdo 1191/2011-92 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení 175 000 Kč.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 32 C 164/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Škodu představovaly jednak náklady vynaložené v souvislosti se stížnosti podanou k ESLP (6 000 Kč) a s uplatnění nároku u žalované (4 000 Kč), především však šlo o zadostiučinění za nemajetkovou újmu (165 000 Kč) způsobenou průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 41/94, 49 C 142/95. V tomto řízení byl stěžovatel ustanoven soudem jako právní zástupce žalobce J. H. v pracovněprávním sporu, a přestože o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a o náhradu mzdy bylo pravomocně rozhodnuto již dne 28. 5. 2002, soud rozhodl o celkové výši odměny advokáta a jejím doplatku až v květnu 2010 po skončení řízení o dalších společně projednávaných nárocích.
Městský soud v Praze rozsudkem 24. 11. 2008 č. j. 32 C 164/2007-33 žalobě stěžovatele vyhověl pouze co do částky 30 000 Kč a ve zbytku ji zamítl. Krajský soud v Brně v odvolacím řízení rozsudkem ze dne 27. 9. 2010 č. j. 44 Co 130/2009-79 rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku změnil tak, že zavázal žalovanou zaplatit stěžovateli dalších 20 000 Kč (výrok I.a); ve zbytku tohoto výroku rozsudek potvrdil (výrok I.b). Soudy obou stupňů neměly pochyb o tom, že osmiletá prodleva a následné vyplacení pouze jedné zálohy představovala nesprávný úřední postup soudu v příslušném řízení, za který lze poskytnout peněžní zadostiučinění; odvolací soud navíc v obecné rovině pojednal problematiku lhůt pro rozhodování o zálohách na odměnu či o odměně samotné v případě opakovaného výkonu právní služby a za přiměřenou označil čtvrtletní popř. půlroční periodicitu.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud připustil pouze do potvrzující části výroku odvolacího soudu označené jako část I.b, a to pro otázku, kterou dosud ve své rozhodovací praxi neřešil - zda v případě nečinnosti soudu při rozhodování o vyplacení zálohy ustanovenému advokátovi se jedná o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a zda lze za tuto nečinnost poskytnout ustanovenému advokátovi přiměřené zadostiučinění, popřípadě v jaké výši. Na základě úvah v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyložených Nejvyšší soud dospěl k negativnímu závěru a dovolání v této části zamítl. Ve zbylém rozsahu dovolání odmítl jako nepřípustné, ve vztahu k měnící části výroku odvolacího soudu jako objektivně nepřípustné, neboť jeho zrušení by stěžovateli nepřivodilo příznivější stav, ve vztahu k dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání náhrady škody, tedy o nároku se samostatným skutkovým základem, šlo o nepřípustnost založenou ustanovením §237 odst. 2 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel zdůraznil, že v řízení neuplatnil nárok na odškodnění z důvodu nevčasného rozhodování o zálohách na právní služby, ale pouze a výhradně z důvodu nerozhodnutí o odměně po pravomocném skončení hlavní části řízení v květnu 2002. Stěžovatel měl za to, že Nejvyšší soud posuzoval otázku, která nebyla předmětem soudního řízení, a naopak otázku pro stěžovatele rozhodující svévolně pominul. Mimo tento důvod připojil kritický náhled na právní závěry dovolacího soudu o rozhodování o zálohách na odměnu ustanovenému advokátovi s tím, že je považuje za ústavně nekonformní.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v jejich pravomoci posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i výši zadostiučinění poskytnutého za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ustanovení §13 odst. 1 věty třetí citovaného zákona je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě; nestanoví-li zákon žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obecné soudy tedy posouzením, zda orgán veřejné moci činil úkony v řízení, resp. vydal rozhodnutí v přiměřené době, ověřují správnost úředního postupu.
V projednávané věci je zřejmé, že se soudy I. a II. stupně zabývaly prodlevami Městského soudu v Brně při rozhodování o odměně ustanovenému právnímu zástupci a posoudily je podle kritérií, kterými poměřuje celkovou délku řízení Evropský soud pro lidská práva a podle nichž postupuje i Ústavní soud, hodnotí-li průtahy v soudním řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo a že je třeba stěžovateli poskytnout peněžní zadostiučinění. Otázkou jeho výše se Nejvyšší soud nezabýval, neboť dovolání v rozsahu směřujícím proti měnícímu výroku odvolacího soudu neshledal objektivně přípustným a dovolání v rozsahu směřujícím do potvrzujícího výroku odvolacího soudu (potvrzujícího zamítavý výrok soudu I. stupně) připustil pro právní otázku mající vztah výhradně k rozhodování soudu o zálohách na odměnu. Touto otázkou se odvolací soud rovněž zabýval a pojednal ji, byť v poněkud obecnější poloze. Ústavní soud tedy nepřisvědčil stěžovateli, že Nejvyšší soud rozhodoval o něčem, co nebylo předmětem řízení. Rozhodnutí o připuštění dovolání pouze pro konkrétní právní otázku, pro kterou má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, je plně v pravomoci dovolacího soudu a zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Závěry dovolacího soudu vztahující se k odpovědnosti státu v souvislosti s rozhodováním o zálohách na odměnu se tak v projednávané věci nemíjí se závěry soudů nižších stupňů o hodnocení průtahů při rozhodování o odměně, neboť obojí bylo ve hře; ostatně i stěžovatel ve svých žádostech adresovaných Městskému soudu v Brně žádal o poskytnutí "alespoň přiměřené zálohy na odměnu" (č. l. 59).
Ústavní soud tak nahlíží na ústavní stížností napadený rozsudek jako na rozhodnutí, které má základ v rozhodnutí odvolacího soudu, je přiměřeně odůvodněné a nelze jej označit za nepřezkoumatelné. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu v něm blíže vyloženými neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod ke kasačnímu zásahu. K již uvedenému Ústavní soud dodává, že argumenty, pro něž neshledal dovolací soud důvod stěžovatelovu mimořádnému opravnému prostředku vyhovět, jsou i z pohledu ústavněprávního zcela akceptovatelné, pročež v dalším pro stručnost možno i na ně odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu