ECLI:CZ:US:2012:4.US.3402.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3402/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Makaria, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - západ, se sídlem Plzeňská 298/276, 151 23 Praha 5, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, AK se sídlem Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1, proti usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2012 č. j. 42 EXE 1182/2011-55, ze dne 25. 7. 2012 č. j. 42 EXE 1328/2011-51 a ze dne 25. 7. 2012 č. j. 43 EXE 1189/2011-66 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecného soudu pro porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku dle článku 11 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že napadenými usneseními Okresní soud v Českých Budějovicích zrušil celkem dvě stě příkazů k úhradě nákladů exekuce (výroky I.), které stěžovatel vydal jako soudní exekutor před spojením dvou set exekučních věcí do tří společných řízení Okresním soudem v Českých Budějovicích, a v každém z nich určil výši nákladů oprávněného částkou 4 320 Kč a výši nákladů exekuce částkou 7 800 Kč. Soud náklady oprávněného určil částkou 0 Kč (výroky II.) a náklady exekuce částkou 5 180 Kč, resp. 10 180 Kč (výroky III.). Konstatoval, že oprávněnému účelně vynaložené náklady nevznikly, když se jako soudní exekutor nechal zastoupit v exekučním řízení advokátem zcela nadbytečně. Při stanovení odměny exekutora soud vycházel z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, dle kterého není možno povinnému způsobit nepřiměřenou újmu a je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, neboť povinný vymáhanou částku uhradil ve lhůtě stanovené ve výzvě soudního exekutora, a proto soud stěžovateli přiznal náhradu nákladů představujících práci se spisovým materiálem, a to 100 Kč za každý spis, a dále za tři úkony doručení písemností povinné po 50 Kč a DPH, protože pokud by exekutor rozhodl o návrhu povinné na spojení věcí, přičemž je zcela nasnadě jeho vyhovění, bylo by v takovém případě doručováno pouze jedno usnesení o nařízení exekuce, jeden exekuční příkaz a jeden příkaz k úhradě nákladů exekuce.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími mu bylo odepřeno právo na spravedlivou odměnu za provedení předmětných exekucí. Soudu vytýká, že nerespektoval nález sp. zn. IV. ÚS 1881/11, podle kterého mu náleží odměna ve výši 50 %, neboť povinná sice plnila mimo rámec exekučních nástrojů, avšak pod jejich tlakem. Dále je stěžovatel názoru, že mu vzniklo právo na náhradu nákladů doručení všech písemností v jednotlivých exekučních řízeních, neboť doručení byla provedena před podáním návrhu oprávněné na spojení věcí, a tudíž by takový postup byl v rozporu s ustanovením §12 odst. 5 vnitřního a kancelářského řádu, dle kterého lze do jedné zásilky sloučit pouze více listin v téže věci.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), jehož aplikace se stěžovatel dovolává, se Ústavní soud zabýval také otázkou hospodárnosti exekučního řízení, přičemž uvedl, že soudy, ale i jiné orgány veřejné moci musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, po všech stránkách spolu související, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení i z důvodu upřednostněné minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýše žádoucí; k individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen článek 36 Listiny, pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný. Ústavní soud svou judikaturou nezpochybnil právo na náhradu nákladů exekuce jak na straně soudního exekutora, tak i na straně oprávněného, zdůraznil však, že mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (exekučních nebo i nákladů nalézacího řízení), které nese povinný, musí existovat proporcionální vztah. Neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení za určitých skutkových okolností představuje rovněž zneužití práva, které lze považovat za porušení práva povinného na minimalizaci zásahů vyplývajícího z článku 1 odst. 1 Ústavy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), nález sp. zn. II. ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011, nález sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011, nález sp. zn. IV. ÚS 247/11 ze dne 19. 10. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Uvedené právní závěry plně dopadají na stěžovatelovu věc. Stěžovatel nebyl povinen vyčkávat návrhu povinného na spojení řízení, ale v zájmu zachování hospodárnosti řízení měl k jejich spojení přistoupit z vlastní iniciativy. Jeho požadavek na přiznání nákladů exekuce v každém jednotlivém řízení proto není opodstatněný, protože náklady na samostatné vedení každého exekučního řízení nevynaložil účelně.
Co do požadované odměny exekutora, kterou stěžovatel vypočítal postupem osvětleným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1881/11, je třeba poznamenat, že relevantní právní závěry v nálezu uvedené nelze interpretovat tak, že by ve všech věcech tohoto typu musela být exekutorovi přiznávána náhrada nákladů exekuce v uvedené výši; Ústavní soud svůj právní názor pouze nabídl obecným soudům jako možnou ústavně konformní variantu. Výrok o přiznané výši náhrady nákladů exekuce okresní soud podrobně, racionálně a přesvědčivě odůvodnil, přičemž Ústavní soud takové rozhodnutí shledává spravedlivé a adekvátní okolnostem provázejícím vedená exekuční řízení, pročež důvod pro jeho kasační zásah není dán.
Pokud jde o výroky II. napadených usnesení ohledně náhrady nákladů oprávněného, Ústavní soud se omezuje na konstatování, že jimi nebylo rozhodováno o stěžovatelově nároku, a tudíž jimi nemohla být dotčena stěžovatelova ústavně zaručená práva; ostatně stěžovatel ve vztahu k nim ani žádné výtky v ústavní stížnosti nepředkládá.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu